Zazvonil konec a pohádky je konec

Po téměř ročním kolotoči tréninků, zápasů a turnajů nám začaly zasloužené hokejové prázdniny! A přestože i tak moc nestíhám, prožívám totiž i jiné než hokejové radosti, udělal jsem si alespoň trochu času, abych se s vámi podělil o mé hodnocení a postřehy z právě ukončené sezóny s letopočtem 2015/16. Upozorňuji raději předem, že článek bude psán pouze mým soukromým pohledem, tudíž nemusí být pro každého úplně objektivní, ale co je to objektivita, že…

   Pokud se vrátím proti proudu času, a to do doby přibližně před rokem, kdy jsem se rozhodl po dlouhém váhání vrátit opět k trénování a převzít kategorii přípravky, tak jsem si stanovil několik postupných cílů:

1. stabilizovat poněkud rozjitřenou atmosféru mezi rodiči z konce sezóny
2. vyzískat z jejich řad několik asistentů ochotných mi pomáhat v tréninku
3. pomocí náborů rozšířit početní stav této kategorie
4. zajistit úplně všem pokud možno co největší zápasovou zkušenost
5. a samozřejmě s tím spojený i výkonnostní progres hráčů

   A teď po roce, možná s těmi pověstnými růžovými brýlemi, si dovolím z mého pohledu tvrdit, že sezóna dopadla nad očekávání. Z pěti stanovených cílů se povedlo více či méně naplnit všechny! A co tím chci konkrétně říct?

   Tak pokud se vrátím k bodu jedna, přiznávám, že pozice trenéra v tak velké rodičovské skupině rozdílných zvyků, hodnot, přání a motivací je skutečně hodně nevděčná a je na zamyšlení, jestli vůbec existuje nějaké pojetí, které by vyhovovalo úplně všem. A proto bylo potřeba hned na začátku se dohodnout na několika základních pravidlech, která se budou dodržovat. Jsem opravdu rád a patří vám za to mé poděkování, že jste dané respektovali a vše do sebe tak nějak postupně zapadlo, smysluplně fungovalo a já nemusel za celý rok řešit jediný závažný incident. A pokud jsem se na začátku přiznal, že jsem před rokem nejprve odmítl a poté dlouho zvažoval trénování této kategorie, tak teď musím zcela upřímně říct, že jsem svého rozhodnutí ani jednou nezalitoval a ten rok si s vámi a vašimi dětmi náležitě užil.

   Bod číslo dva využiji k osobnímu poděkování Tomáši Břinčilovi, Aleši Hykšovi, Standovi Královi, Víťovi Zvěřinovi, Tomáši Jelínkovi, Víťovi Maníkovi, Tomáši Hladíkovi a Otto Linkovi, že v rámci svých dostupných možností maximálně pomáhali s tréninky jak v rámci suché přípravy, tak i na ledě. Bylo by samozřejmě neuctivé, nezmínit a nevážit si pak především práce druhého trenéra Romana Sochy. Romane, moc děkuji za pomoc, nasazení a zodpovědnost, se kterou jsi přistupoval k tréninkům a za vše, co jsi naše svěřence naučil. Odvedl jsi kus poctivé práce, která je na nich nepřehlédnutelná a já ti do dalšího trénování přeji, ať ho děláš srdcem, s radostí a s touhou ho dělat co nejlépe. Pak tě totiž bude určitě bavit, dávat smysl a tvé svěřence inspirovat k maximalizaci hráčského potenciálu.

   Dalším úkolem pak byla snaha o co nejpočetnější hráčskou základnu naší kategorie. Již během jarní přípravy se podařilo přivést několik nových dětí a jako výbornou bych z tohoto pohledu zhodnotil pak především naší účast na letním soustředění, kde měla naše kategorie za poslední roky nejpočetnější zastoupení. Se začátkem školního roku pak proběhl postupně nábor na všech školách a školkách v Kutné Hoře a okolí, po němž se naše kabina výrazně zaplnila. V průběhu celého roku si v přípravce vyzkoušelo hokejové tréninky přes padesát dětí, ale tato kategorie je vždy taková turbulentní na členství, takže někteří samozřejmě přišli, vyzkoušeli a časem odešli, ale těch co zůstalo natrvalo, bylo 36, což považuji za velmi slušný počet. Takže spokojenost. S čím již ale nejsem spokojen, je rozložení tohoto počtu do ročníků. Zatím co v roč. 2008 a 2010 máme dostatek hráčů, tak v roč. 2009 je to zatím málo, i když jejich kvalita je myslím velmi dobrá. Především se bohužel nepovedlo, a to mířím hlavně do vlastních řad, tedy spíše řady, resp.sedadlo, přetáhnout víc těchto dětí z bruslící přípravky. Přestože p. Kopecký je k nám posílal a já při několika návštěvách oslovoval jejich rodiče, v drtivé většině mi bylo odpovědí: „Nemáme na to čas“. Je to škoda, ale zároveň i naděje, že těch dětí co chodí v tomto věku bruslit na zimák je v Kutné Hoře dost, jen je potřeba dokázat přitáhnout a jejich rodiče přesvědčit. Snad se to tedy podaří lépe mým následovníkům.

   Čtvrtým bodem pak bylo zajistit úplně všem dětem pokud možno co největší zápasovou zkušenost. Malé děti se totiž rozvíjejí nejvíce hrou, a to ze střídačky z pozice v sedě, nebo z domova od PC, nejde. Z tohoto důvodu jsme přihlásili do svazových turnajů „A“ i „B“ tým a pro oba i sháněli přáteláky a turnaje. Je pravdou, že za béčko nám pravidelně nastupovali hráči roč. 2010, a pokud hráli proti starším soupeřům, tak výsledky tomu i odpovídali. Přesto jsem přesvědčen, že to byla správná volba a ta zápasová zkušenost se jim časem vrátí, což koneckonců prokázali přáteláky našich nejmenších s Poděbrady. Jinak jsme suma sumárum odehráli 54 zápasů, což považuji pro tuto věkovou kategorii za velmi dobré. No a v této souvislosti musím vyzdvihnout jméno Sam Nevole, který jako jediný hráč nastoupil k úplně všem utkáním určených pro svou věkovou kategorii.

   Tak a prokousali jsme se k poslednímu bodu, který jsem si na začátku dal, a který je pro mnohé asi ten nejdůležitější, a to výkonnostní růst našich svěřenců. Velmi ošidné téma a zřejmě co člověk to jiný pohled a jiný názor. Ten můj tedy je, že Sršníci urazili během tohoto roku velký kus cesty a zlepšení jak v dovednostech, tak herním projevů lze hodnotit kladně a já jsem proto spokojen. Hokej se ale nehraje na sporný umělecký dojem, ale na góly. Kdo je lepší, ten jich dá víc a vyhraje. Byť cílem normálních trenérů malých dětí, ke kterým se s dovolením počítám, není vyhrát za každou cenu a být mistrem republiky ve 2. třídě (taková soutěž ani neexistuje), ale především přitáhnout děti a rodiče k hokeji, aby tuto hru celý život měli rádi a hráli na takové úrovni, která odpovídá jejich možnostem a přáním, tak ty výsledky tam budou vždycky. Ale nejsou pro mne prvotní cíl, protože v této kategorii o ně opravdu až tak nejde. Na druhou stranu nebudeme si nalhávat, že když vám to jde a občas se vyhraje, tak problémy s motivací a chutí dětí, a v případě malých dětí i rodičů, do další práce jsou menší. Je to zkrátka začarovaný kruh. A proto si myslím, že by bylo zcela zbytečné vypisovat zde nějak dopodrobna statistické údaje z letošní sezóny a kdo má zájem o jejich prostudování, má možnost v rubrikách „Statistiky“ a „Výsledky“ toho webu. Nicméně alespoň v kostce napíšu, že „B“ tým z oněch 54 zápasů 19 vyhrál, což je něco méně než polovina. Ovšem s ohledem na to, že mnozí kluci hráli především ve svazových turnajích proti starším soupeřům, a že s postupující sezónou se poměr výher a proher přeci jen vylepšoval, tak velmi dobrý výsledek a příslib do další sezóny. Co se týče „A“ týmu, tak si myslím, že se za svůj výkon s velikou převahou vyhraných zápasů a dobrých výkonů nemusí vůbec stydět a končí úspěšnou sezónu se vztyčenou hlavou. Na podzim složený tým, z něhož vyloženě pravidelnou zápasovou zkušenost mělo jen pár hráčů, postupně vyzrával a dokázal čím dál častěji předvádět dobré kolektivní výkony a v závěru sezóny válcoval téměř všechno, co mu přišlo do cesty.

   Co se týká hodnocení jednotlivců, tak jsem ho v podstatě již vytvořil v reportu k turnaji ve Frýdlantu, takže se nebudu opakovat. Jen dodám, že chvála jednotlivých kluků je zasloužená a jistě potřebná, nicméně jistá kritičnost, sebereflexe a odvaha podívat se pravdě do očí, je taky benzínem i motorem dalšího úsilí, jež budeme potřebovat pro práci v příští sezóně. Hokejový vývoj hráče je totiž běh na delší trať, stejně jako celá výchova vašich potomků, pro kterou vám přeji hlavně trpělivost. A do nové sezóny především zdraví, zdraví a zase zdraví a taky spoustu energie, nadšení, úsměvů na tváři, sportovních úspěchů a pohodu na zimáku. Bez ní je to ztráta času.

-Pavel Sirotek-