Z deníčku hokejové trenéra: Paintball Milovice

Milý deníčku. Mediálně velmi obletovaná a propagovaná paintballová rozlučka „Zastřel si svého trenéra“ je za mnou a zásadní informací pro tebe budiž: „Přežil jsem“. Organizátor a promotér Zdeněk věnoval přípravám nemalé úsilí, za což mu hned v úvodu patří velké a upřímné Díky! Přesuňme se tedy časem zpět a dejme nahlédnou pod pokličku celé akce.

Vstávám kolem 6.30 hod., vařím kávu a připravuji lehkou snídani. Hlavou se mi stále honí, že hlavně musím podle instrukcí připravit svačiny a dostatek pití, ať to pak nemusím řešit někde na cestě, abych je pak stejně všechny nechal v autě. Počasí nám ukazuje svoji příznivou tvář, a aby toho nebylo málo, tak ani odjezd od zimáku nepoznamenaly tradiční drobné zmatky. Tedy do doby, než jsem se, co by poslední, rozjel i já. Snažím se promptně řadit, abych neztratil kontakt s celou kolonou vedenou Zdeňkem, když v tom mě Adam upozorní, na teprve přijíždějícího Pepu. Zastavím a vracím se pro něj, což má za následek, že mi všichni ujedou. Nu což, smiřuji se skutečností, že s bravůrou sobě vlastní opět dojedu poslední a Zdeněk si na mě hned po ránu zvedne sebevědomí. K tomu se ještě přidává Martina, která cestu zpestřuje úvahami: „Proč jsem se nechala zase ukecat, vždyť tam budu jediná ženská“. Snažím se oponovat tvrzením, že tam bude určitě i Ilka, ale pohotovou odpovědí mi je (jiné Martina ani neumí): „To je poloviční chlap!“ V duchu si říkám, že kdybych byl z poloviny takový chlap, neprotestuji. Ilka je totiž sportovní nadšenec, která jde do všeho s chutí a věřím, že brzy vydá instruktážní DVD na téma „Sportuju ráda a sportuju dobře“. Jistě se stane bestsellerem a nedivil bych se, kdyby bylo nominováno na Českého lva. Moje meditace přeruší až Zdeňkův hlas v telefonu: „Kde jsi? Jestli nás chceš dojet, budeš muset šlapat na ten pedál vpravo“!!! A tak, když celá kolona vedená Zdeňkem projíždí centrem Nymburka, já je po obchvatu i za cenu jedné památeční fotografie od policie ČR, předjíždím a s velkým náskokem jsem v Milovicích první. Ho, ho, ho, to tu dlouho nebylo, aby Zdeněk přijel až za mnou!!! Mé prvenství se sice snaží zlehčit tvrzením, že na mne celý konvoj pomalou jízdou přes centrum Svinibrodu čekal, ale skutečnost je nezvratná.

Kolem 9:30 už jsme téměř kompletní, aby se posléze konečný stav účastníků zastavil na čísle 42, z toho 33 aktivně bojujících. Tak to bude nářez. Po nutných proškolovacích formalitách a vyfasování výstroje s výzbrojí se přesouváme na bojiště. Zdeněk je ve svém živlu, srší aktivitou a energií, zřejmě v představě jak si do mě konečně střelí. Jeho tělo kypí zdravím, neboť se o něj nyní příkladně stará, zatímco moje figura s přibývajícím věkem chřadne, zakulacuje se a pozvolna nese pozůstatky různých nemocí, chirurgických zákroků a slabé vůle.

Dochází k rozdělení do dvou družstev, přičemž tým zelených je evidentně výsledkem manažerské práce Zdeňka, který do své soukromé armády sezval svou rodinu a kamarády s hráči, kteří mu buď dluží peníze, nebo na ně ví něco kompromitujícího. Důvod je prostý, má absolutní právo rozhodovat o všem a jiný názor se nepřipouští.

Odcházím proto dobrovolně jako správný patolízal k černým, za svým milovaným předsedou Michalem se zdůvodněním, že jich je míň a před sebe stavím nelehký úkol: „Jsi tlustej za dva, tak teď musíš taky bojovat za dva“.

Úvodní ostych je rychle zahnán cvičnou hrou, přičemž organizátor zapomněl tento fakt několika soupeřům, k jejich škodě sdělit a může se jít do ostré bitvy o vlajku. Kdo by před začátkem mače očekával takticko-technickou přípravu, šeredně by se zmýlil. Za výkřiku: „Urááááá“ jdeme na ně a já jako poslední a strážce vlajky mám dost času dát svým spolubojovníkům dle nasazení různé přezdívky např: Vašek – Čistič, Mates – Otvírák, Dominik – Sekáč, Jenda – Rychlá spojka, Michal – Poslední soud. Nemá smysl ani popisovat detailní průběh celé akce, ale jen jako provokace pro Zdeňka – vyhráli jsme a ukořistili jejich vlajku. Během střídání stanovišť před další hrou se pouze vysmíváme jejich kletbám a hrozbám pěstí a na rozloučenou ukazujeme Topolánkovu jedničku.

Hra střídá hru, zásah do nohy či ruky střídá občasný zásah do hlavy a drobná zranění se neevidují. Osobně mně se vybavuje jedna situace, kdy zvědavě vystrkuji hlavu do prostoru, bohužel však zrovna ve chvíli, kdy se mi soupeř dostane do zad a vzduchem v sekundovém intervalu nekompromisně sviští z bezprostřední blízkosti několik bolestivých střel směr moje pozadí. Přestávka, v mém případě ve stoje, se nese v duchu sebepoznání: „Pavle, víš moc dobře, že hraješ tužku, ale stejně dobře víš, co změnit, abys tu tužku nehrál – začni makat“. Takhle když se to řekne, je to good, ale převést to do reality je někdy sakra těžké. Po dlouhé době jsem se přistihl při tom, že přemlouvám své opotřebované tělo, aby fungovalo o poznání lépe, a také se ho snažím nenásilně ztotožnit s myšlenkou, že na to ještě má. Co naplat, graf výkonnosti má už ten nejvyšší bod za sebou a teď se jen snažím vůlí co nejvíce zbrzdit ten sešup. Nasazuji masku a vrhám se do útoku po hlavě. Přískoky, plazení, kotouly – jako kdysi na vojně. Za chvíli jsem na čelních pozicích a soupeřovic vlajka je již na blízku. Po soustředěné palbě na poslední obranné stanoviště se vynořuje Martinova postava se zdviženou rukou (znak ukončení boje) a odchází směr „mrtvoliště“, kde však dostává novou plně nabitou zbraň od mojí Martiny a opět to schytám nečekaně ze zadu. Z radostného výrazu v tváři mojí ženy, doprovázeného voláním: „Heč, to byla moje pistole“, usuzuji, že jí to inspiruje jako forma řešení manželských rozepří. Cestu na vlastní mrtvoliště doprovázím proudem obhroublých slov, při nichž se červené skvrny na mém těle červenají ještě víc a dospívání našich hokejistů je zkráceno na tuto krátkou chvíli.

Po čtyřech hodinách vysilujících bojů, trpí většina z nás dehydratací organismu a úzkostnými stavy hladu. Vzezření některých z nás napovídá, že tentokrát rozlučka proběhla v divoké přírodě, bez všech vymožeností moderní doby jako je hamburger, hranolky, coca cola, pivo, mobilní telefon, navigace, základní hygienické pomůcky a čisté prádlo. Jediný, kdo tuto situaci kvituje s povděkem je nejmenší Zikáč, jehož největším koníčkem je vojenská strategie, orientace v neznámém terénu za pomocí lišejníků, hvězd a zvířecího trusu. U ostatních se Zdeňkova novinka neshledává až s takovým ohlasem a v některých očích je vidět i náznak odporu. Hlasitě však jako obvykle nikdo neprotestuje, protože před námi je oběd/večeře a především pak oficielní rozlučka. Nicméně po vyčerpávajících bojích se všichni setkáváme znovu u aut. Pravda, někteří si nejsou moc podobní a u některých dokonce pochybuji, zda k nám vůbec patří, protože jejich chování odpovídá zvykům volně žijících druhů, ale nakonec se vzájemně pachově i hmatově identifikujeme a můžeme se společně vydat do restaurace.

Po osvěžení iontovými nápoji v půllitrovém balení pojíme a začíná slavnostní část rozlučky. Letos se nekoná vyhlášení best of best hráčů, střelců a nahrávačů, ale všichni dostávají stejnou cenu, která jim má připomínat tuto zajímavou sezónu. Kompletní a obsáhlé hodnocení najde každý, koho zajímá na webu, stejně jako podrobné statistiky. Tudíž není potřeba vypočítávat střelce gólů, chválit za přihrávky, ale ocenit a oslavit práci celého týmu, který stál za letošním úspěchem. Zdeněk rozdává ceny, já hudlánky maminkám roztleskávačkám, děkujeme všem našim hráčům a jejich rodičům a vydáváme se zpět do Kutné Hory.

Věřím, že to všichni ve zdraví přežili a nezanevřou na další ročník hokejové sezóny. Ve fotogalerii předkládám pár snímků, dokazující dobrou zábavu a až bude zpracované i video umístím sem odkaz. Jinak mi závěrem dovolte napravit malý rest, který trápí mé svědomí. Poděkoval jsem veřejně všem, ale zapomněl na Zdeňka. A přitom právě on udělal v průběhu celé sezóny nejvíc práce pro zdárné a bezproblémové fungování naší kategorie. Ať to byla pravidelná práce okolo každého zápasu, organizace turnajů, motokár, paintballu, či vánoční překvapení. Takže opožděně Díky.