SK Sršni Kutná Hora

HC Rakovník – Sršni Kutná Hora 2 : 8 ( 1:4, 0:1, 1:3 )

Bylo, nebylo… Tak nějak začínají všechny pohádky. A všechny pohádky mají i další společné rysy, jako je zápletka, kladný a záporný hrdina, obvykle zosobněný mnohohlavým drakem a především závěrečný a všemi tolik požadovaný šťastný konec. I náš včerejší zápas 4.kola KLD proti HC Rakovník by se mohl svým scénářem zařadit do zmíněného literárního stylu. Pravda, soupeře si jako draka bez nám chybějící dětské fantazie (či dávky kouzelných houbiček) těžko představit, ale zkusit to pro tentokrát můžeme.

V pošmourném říjnovém podvečeru dorazila na panství krále Rakovníka, který si v posledních bitvách vedl velmi dobře, nepočetná, ale o to statečnější skupinka rytířů se Sršňem v erbu. Jejich šiky doplnilo mladé páže Tomáš, ale především pak nečekaně pán z Brabcova a okolí, který nedbal doporučení svých ranhojičů o klidu pro svůj loket, zjizvený posledním kláním. Již při rozbruslení vyvolával protivník značnou dávku respektu, a to jak svým počtem (sedmnáct hráčů do pole), tak složením (9×96 a 8×97 proti našim 4×96, 1×97, 5×98 a dokonce 1×99), ale především pak prezentovanými hokejovými dovednostmi. V životě, natož pak v pohádkách, občas ale platí pravidlo, že čím hůř něco začíná, tím lépe to pak končí a včerejší bitva byla toho zářným příkladem.

Sršni vzali výzvu bez bázně či hany a hned od prvního buly začali bruslit jako o život. Bylo z nich cítit větší nasazení a vůle po vítězství. V úvodu si asi vybrali i štěstíčko za minulé zápasy a z prvních šesti střel se do černého hned dvakrát trefil Mates, člen vážené měšťanské rodiny Jelínků a jednou Michal, nejmladší potomek rodu Švábů z malínského panství – 0:3. Domácí lodivod zaskočen nečekaným vývojem, si okamžitě vyžádal time-out, aby svým svěřencům důrazně vysvětlil, že tento protivník není hoden jejich podcenění. Ovšem krátce poté si vzal slovo kapitán Sršňů, nejmladší pokračovatel slavného Jiráňova cechu krbařského, zvaný Dominik ze Sedlce, který uzemnil jejich restart brankou ve vlastním oslabení. Nejprve aktivním napadáním zablokoval rozjíždějícího hráče u mantinelu. Po ekvilibristice na malém prostoru se uvolnil, nohy rozkmital do ďábelské frekvence, po přejetí modré periferně zkontroloval postavení gólmana v brankovišti a už hokejka zasvištěla vzduchem: „svííííííííst“. Při dopadu na led se pak prohnula jako indiánský luk, aby vystřelila puk jak projektil z panzerfaustu. Tak takhle pálí Dominik!!! 0:4!!! Celá střídačka poskakovala a hulákala. Zdálo se, že zaskočený Rakovník neví, co má hrát a my bychom měli přenést střeleckou pohodu do naší hry. Bohužel se domácí probudili za spánku a těsně před první sirénou snížili na 1:4.

Druhé dějství bývá v každém příběhu, což se týká i hokeje, částí, ve které se většinou rozhoduje. Z našeho pohledu to bylo ještě více zavazující, neboť jsme načali něco, co by byla škoda nedokončit, na druhou stranu jsme zůstávali týmem, který zatím jen poněkud překvapil. Znali jsme sílu soupeře a uvědomovali si, že nyní nám udělá na ledě peklo, až nás bude pod bruslemi pálit jejich led. A skutečně druhé dějství bylo opravdovým bojem o každý centimetr čtvereční ledu. Sršni do puntíku dodržovali stanovenou taktiku, obrana jela na plné obrátky, co nestihla, pochytal výborný David a útok hrál jednoduše, účelně, ale především do brány. Takže jsme i v této části domácí mírně přestříleli a strážci jejich svatyně dvakrát zazněl v uších zvuk rozeznělé tyčky. Dokonce jsme, což se často nevidí, potrápili i jednu rakovnickou lajnu přes tři minuty na ledě, když se byla schopna uvolňovat pouze zakázaným způsobem. Přesto, nebo spíš právě proto se v závěru této třetiny na našem pohybu již začaly viditelně projevovat všechny ty nalítané kilometry z dosavadního průběhu zápasu, až měli někteří jazyky na vestách. Zdálo se, že oba gólmani si již v této části udrží čisté konto, ovšem minutu před jejím koncem přišel skvostný hokejový moment. Rychlá a přesná rozehrávka, Dominik dostal puk do plné rychlosti, místo obligátního obkroužení branky, tentokrát zvolil nahrávku mezi kruhy přes přední tyčku a tady, na tom správném místě a v pravý čas, zkřížil ten černý nesmysl svoji cestu s tou Matesovou. Ano, bylo to jako ve skutečné pohádce, kdy se znenadání objeví rytíř ve zlaté zbroji na nádherném koni a – 1:5.

O přestávce si kluci v kabině polehali po zemi, či po lavičkách, ve snaze najít si každý tu nejlepší polohu na odpočinutí nohám a načerpání sil na poslední dějství. Každému se v hlavě honila myšlenka, že teď už to musíme dát, protože tohle pustit, by byla věčná škoda. A začátek? Jak z říše snů. První střídání, první lajna a po 22 vteřinách Dominik zvyšuje na 1:6. Do konce zápasu ještě chyběla spousta času, ale nikdo neseděl. Celá střídačka se už nehecovala, ale doslova na sebe pochvalně řvala…. Všichni jsme byli v transu a dokonce letos i poprvé uslyšeli skandovat z tribuny tradiční pokřik: „Kutná – Hora“. V 51.min. pak přišla velká chvíle mladého vikomta z urozeného rodu Švejdů. Dominik mu poslal ideální nahrávku na osu, lehké popojetí o metřík dopředu a pak už se jen ozvala rána, jak puk vypuštěný z jeho hokejky překonal magickou hranici zvuku a do následného ticha položil Pavel směrem k domácímu gólmanovi klasickou otázku: „Je třeba sukni?“ – 1:7. Minutu poté ještě došlo ke kosmetickému poladění výsledku ze strany domácích na 2:7, což nehrálo žádnou roli v dělbě bodů, ale taky to neznamená, že se dokonce již nic zajímavého neudálo. Naopak, atmosféra v hledišti (nemůžu zde opomenout pochvalně zmínit neskutečně velkou návštěvu domácích fans, kterou by jim mohl závidět nejeden seniorský tým) i na ledě houstla a měnila se na nebezpečnou výbušnou směs. Posledních deset minut se neslo hlavně v poněkud ostřejším dohrávání osobních soubojů a činnosti rakovnických bojovníků jak nejlépe někoho přišpendlit na mantinel, či mu urazit ruce, což pocítil i Pavel, který po jednom nečekaném hitu hledal plíce na druhé straně hrudního koše. Pak přišla ale na řadu jedna kontroverzní situace, která degradovala hokejově velmi dobré utkání. Mates, který nebojácně chodil před branku soupeře a sem tam to tam i schytal, ale díky své postavě dokázal tyto ataky většinou ustát a z nemožných pozic dopravit puk do brány – někdy tedy i včetně sebe samého, skóroval v čase 55.29 na 2:8. Bohužel jednomu z domácích hráčů, který nevydýchal pocit zmaru, se hokejka v rukách proměnila na sekeru, cep či jiné zemědělské nářadí a přetáhl ležícího Matese po hlavě. Hokej je kontaktní hra a kluci nejsou panenky z cukru, současně se ale za toto klišé nelze schovat úplně se vším a tohle byla prostě ubohost, která vyvolala samozřejmou reakci. Takže se nám chlapci trochu servali, rozhodčí rozdal několik trestů, emoce opadly a poslední minuty upadly do jakéhosi džentlmenského vyměňování puků. Škoda jen, že Matesův gól, který celé šlamastice předcházel, zapomněl rozhodčí v nastalém zmatku nahlásit časomíře. Na naše interpelace odpovídal, že během přerušené hry dá vše do pořádku, ale než k tomu došlo, dal Michal další gól. A tak jsme byli svědky vskutku šalamounského řešení. Míšova branka byla zapsána jako osmá a Matesův gól byl dodatečně neuznán. My se ale na muže v pruhovaném nezlobili, protože pro nás to nic neřešilo a je pravdou, že mimo toto zaváhání odpískali celý zápas s přehledem, aniž by některé mužstvo poškodili.

Na konci zápasu tak svítil na tabuli stav 2:8 a Sršně opravdu pohádkově vysoká výhra potěšila a pohladila na hokejové duši. Nejen díky skvěle zvládnuté hře, ale především se projevilo opravdové srdce, chuť se obětovat pro kolektiv, lačnost po výhře i gólech! Ze střídačky jsem u kluků pozoroval opravdový zápal pro hru, jakoby předchozí prohrané zápasy ve Vlašimi a s Popovicemi dávno zetlely v hrobu zapomnění a povstalo nové a odhodlanější mužstvo – lepší, silnější nejen fyzicky, ale hlavně mentálně a psychicky. Nepředvedli jsme žádný nadpozemský hokej, ale velmi jednoduchou, účelnou hru a především poctivý, bojovný a disciplinovaný výkon, za který jsme byli zcela po právu odměněni. Nemám důvod ani potřebu vytvářet falešnou aureolu kolem našeho týmu, protože se jednalo pouze o jeden opravdu vydařený zápas a základem jeho opakování zůstává další a další trénink. Chcete-li si ten příjemný pocit zase někdy zopakovat je potřeba každé cvičení dělat v plném nasazení a zakončovat ho gólovou střelou. Trénink byl, je a bude základ, protože v zápase se to samo od sebe prostě nedostaví nebo nezmění.

Hvězda zápasu dnes vyhlášena nebude, nebo spíš naopak, bude celé souhvězdí. Je to tak. Shodli jsme se na tom, že dnes byl nejlepším hráčem zápasu TÝM. Bojovali a fandili jste si jako jeden muž. Nehráli jste sami za sebe ale jeden za druhého, i když ten druhý byl třeba mladší nebo slabší!

Ještě musím splnit „narozeninové“ přání Láďovi a věnuji mu jeden odstavec. Ti, kdo znají jeho mentalitu a zároveň i psychiku do větší hloubky dobře vědí, že je to hráč, který v souboji neuhne, je schopen přijmout fyzickou hru a rozdat protivníkovým plejerům pár ran, pakliže naruší intimní prostor našeho brankaře. Co mě ale mile potěšilo, byla jeho naprostá disciplinovanost v tomto emotivním utkání. Nejenže nebyl ani jednou na trestné lavici, ale ve vypjatých chvílích sám zklidňoval rozpumpovaného Miloše a hrozba zbytečného oslabení (což jsme mnohokrát zdůrazňovali jako zlomový bod předešlých zápasů) dokonce způsobila, že minimálně dvakrát, na evidentní napadaní v přerušené hře, nereagoval oplácením, ale jen s úsměvem odbruslil stranou a na rozloučenou doporučil pohled na světelnou tabuli.

Závěrem tedy děkuji všem, co mi umožnili zažít neuvěřitelnou proměnu hokejového kolektivu ze stavu lehké beznaděje až do naprosté euforie. Takže tak to tenkrát bylo, když Sršni skolili 17-ti hlavého rakovnického draka a pokud neumřeli, žijí šťastně dodnes…a pohádky je konec.

…závěrečné titulky by vypadaly asi takto:

Hráli:

Gumomuž – David Jelínek

Pyšný princ – Dominik Jiráň

Bezhlavý rytíř – Mates Jelínek

Čertík Bertík – Michal Šváb

Kocour v botách – Pavel Švejda

Osobní strážce – Láďa Šváb

Nebojsa – Pavel Brabec

Zoro mstitel – Miloš Konečný

Dlouhý -Vojta Hríbik

Široký – Honza Červinka