Úloha rodičů ve sportu

Nejsem vystudovaný psycholog, ani renomovaný odborník a sport mě ani omylem nikdy neživil a živit nebude. Přesto si troufnu tvrdit, že v práci s mládeží mám dostatek zkušeností, abych mohl napsat následující řádky. Dnes slaví všechny děti svůj svátek (tedy i ty moje) a nějaká nesmyslná a nelogicky myslící část mé osobnosti mě pořád nutí myslet – jestli jsem dobrý rodič. Tohle je téma, které však má dvě strany, jako každá mince, ale především naprosto osobní. I tak si dovolím ventilovat několik všeobecných myšlenek, které mě v této souvislosti a se sportem napadají.

Rodiče jsou svými zkušenostmi, svými znalostmi, svou láskou a svou povahou určitým myšlenkovým zajištěním svých dětí. A je dobře, že v dnešní hektické době, kdy není na nic čas a pohybový fond našich dětí je chudší, čím bohatší je repertoár počítačových programů, se najdou rodiče, kteří mají své priority nastavené trochu jinak. Vodí děti na tréninky, tráví jejich aktivitami většinu svého volného času a nelitují ani víkendů a svátků prožitých na zápasech či turnajích. Zato jim patří rozhodně velký DÍK.

Často říkám, že rodiče jsou hnacím motorem žákovského hokeje, ale stejně tak dokážou být bohužel i jeho ničitelem. Někdy buď úplně slepí, nebo nesoudní rodiče jsou dnes také typickým jevem českého hokeje a sportovního prostředí. Schovávají se za kouzelnou větu: „Já přece chci pro své dítě to nejlepší“ a ve skutečnosti pouze kamuflují to, co si sami přejí, co si vysnili, bez ohledu na to, co si přeje dítě a co je v jeho možnostech.

I když to není vždy snadné, měli bychom se snažit být rozumní a objektivní ve svých soudech, ale také, a to především, pozitivní a děti hlavně povzbuzovat a oceňovat za jejich snahu a úsilí se zlepšovat. Bylo mnohokrát prokázáno, že u sportu většinou vydrží děti rodičů, kteří se zajímají o to, jak jejich potomek trénuje, kladně ho motivují, a když jim to dovolí čas, tak se zúčastňují tréninků i zápasů. A pokud nastane situace, že se dítě rozhodne ukončit sportovní aktivitu, měli bychom se snažit přijít na to, proč tomu tak je. Někdy to může být jen důsledkem únavy, přetrénování či zklamání z neúspěchů. Jindy mohou být příčiny v rovině osobních vztahů, konfliktů se spoluhráči, či neporozumění si s trenérem. Přetrvává-li odpor k hokeji dlouhodobě, nemá valný smysl dítě nutit, ale měli bychom se pokusit nalézt podobnou aktivitu, nikoliv zanevřít na sport a pohyb jako takový.

Ano, je těžké být dobrým rodičem, protože díky odlišnosti každého dítěte, není na výchovu návod, či manuál. Mluvme proto s dětmi co nejvíce, ptejme se jich, ať nám beze strachu mohou říci, jaké jsou….. Aspoň já se o to budu snažit.