SK Sršni Kutná Hora

Sršni Kutná Hora – Stará Garda 9 : 12
Rok opět utekl jako voda a vánoční přestávka, která v mém případě znamená trvalé pojídání všeho, měla ve čtvrtek 29.12.2011 na programu v kutnohorské aréně souboj hokejových titánů. Tedy již tradiční klání dorostenců se Starou Gardou, na které plynule navázal večer labužníků a s ním spojená silvestrovská rozlučka.
Vezměme to ale pěkně popořádku. Dvě předchozí měření sil opanovali mlaďoši, což jen umocňovalo snahu o kvalitnějšího soupeře, a tak byl letos poprvé pověřen sestavením soupeřova týmu Pepa Macháček. Výzva byla přijata a po zodpovědné několikatýdenní práci, kdy z toho měl lehce hlavu do jehlanu, představil veřejnosti výsledek svého manažerského snažení v 18.00 hod. na modré. Od dob, co existují internetová fóra, jsem nečetl o manažerovi či trenérovi, který by rozuměl své práci víc než anonymní pisálci, kteří přesně ví, kdo do sestavy patří a kdo ne. Ovšem Pepa je všechny vygumoval. Sestavil naprosto vyvážený a kvalitní tým, kterému kryl záda výborný brankař a ve svém středu měl pár opravdu dobrých hokejek, oddílové trenéry, včetně nejvyšších funkcionářů našeho oddílu i s několika rodiči.
Na tomto místě je třeba zmínit, že naše squadra ochuzená o několik pevných pilířů základní sestavy napovídala, že role dorostenců letos nebude zdaleka tak jednoznačná. Absence Jendy dokonce vyvolala v soupeřových řadách tak neskrývanou vlnu radosti, až jsem pojal podezření, zda není kriminalistou Pepou někde v rámci výslechu vězněn jen o chlebu a vodě. Pravdou však bylo, že kuloáry kolovala teorie poněkud vulgárnější a místy až obscénní, ale její základ postavený na holých až brutálně jednoduchých faktech, nepřehlédnutelných mezi jednotlivými turnajovými zápasy, vyvolával v nás všech pocit, že tak nějak by to mohlo skutečně být. Nesmím ještě opomenout neúčast Janka, kterému neznámý bacil vyhnal teplotu ke čtyřiceti stupňům, takže doma vypnuli v rámci úspory energie topení a celá rodina si nahřívala ruce o jeho hlavu.

Ale ve zkratce k zápasu. Puk opouštějící, po krátkém rozbruslení, mou rozhodcovskou dlaň, signalizoval start utkání, a steč mohla být započata. Úvod trochu připomínal slavné taktické bitvy mezi Karpovem a Kasparovem a po chvilkovém metaforickém oťukávání pěšců se dostaly do hry i větší figury a před oběma brankami začalo být rušno. Vedení se několikrát ujali staří matadoři, ale dorostenci vždy dokázali bezprostředně odpovědět, a tak se do půlky zápasu skóre několikrát překulilo až do stavu 5:5. Za zmínku ještě stojí, že rozhodčí (tedy já) v zápase nasadil hodně benevolentní metr a hráči si tak několikrát prošli náročnou zkouškou psychické odolnosti. Verdikt uznávající gól do úmyslně posunuté branky, však definitivně překročil meze Michalovi trpělivosti a nepublikovatelnými výrazy mi vysvětlil, že končím. Srdeční činnost a odvahu jsem si proto několikrát vylepšil iontovým nápojem ze Zdeňkových zásob a následně Michalovi jako prvnímu písknul zakázané uvolnění. V tu chvíli začal upadat do maniodepresivních stavů a já usoudil, že nebude radno se pohybovat v jeho blízkosti. Dalším zajímavým momentem byl Zdeňkův gól krátkým švihem, ale především obléknutí dresu s č.55, kterým si vysvětluji jeho omládnutí a zejména zapálení dynamitu v jeho nohách.

Za vyrovnaného stavu dohrávali utkání dva různě naladěné týmy. Stará Garda hrála klidnou kombinační hru, přičemž občas zahrozila z rychlých protiútoků, zatímco dorostenci měli převahu a víc střel, které však téměř všechny pochytal výborný gólman. Jeho tělo přitahovalo onen kaučukový nesmysl jako magnet piliny a střelcům Sršňů přibývaly na čele i jinde stále nové a nové vrásky. Oproti tomu ve vlastní obranné třetině měli sváteční náladu a hráli něžně, bez důrazu, takže soupeř několikrát ještě zvedl ruce nad hlavu, až utkání skončilo 9:12.

Zápas svým průběhem připomínal přestřelku jak z Divokého západu, k čemuž dopomohl i den otevřených dveří v obou obranách. Sršni doposud drželi neporazitelnost, ale každá série jednou končí a pro dorostence skončila tímto zápasem. Je však pozoruhodné, že co nedokázal nikdo z našich soupeřů v KLD či na turnaji, dokázala partička postarších týpků. A tak omluvou může pouze být fakt, že nejsme prostě kapela, abychom pořád jen vyhrávali, že…

Po zápase do šatny vpluly tácy a dózy s občerstvením, takže se z ní za chvíli ozývalo jen tlumené přežvykování či huhlání s plnou pusou, promenádujících se hráčů s ručníkem uvázaným tzv. na bokovku. Mírné zašumění v sále však způsobila Lenka, která nutně sháněla Zdeňka a v cestě do sprch jí zabránilo teprve upozornění, že by mohla spatřit dolní, nejfotogeničtější část jeho zad, která se prý jednou málem objevila na hlavní stránce časopisu, vydávaného odpůrci Evropské unie.

Tím jsem sice mírně odbočil, ale ne zase tak moc, protože zatím, co ocel na bruslích hráčů nestačila ani vychladnout, sešli jsme se v klubovně a začali druhou část programu. Stůl se prohýbal pod náloží dobrot pečených, smažených, pěnivých i poněkud ostřejších, za což dozajista patří všem dík. Nastala volná zábava a už tak velmi uvolněná atmosféra s přibývajícím časem a zároveň rostoucí hodnotou promile v krvi gradovala. S blížící se půlnocí někteří z nás opět překročili svůj stín a poodhalili pár pikošek ze své osobnosti. Ostatní ovšem nezůstali pozadu, takže nakonec se postupně každý nějakým způsobem projevil. Konkrétní příhody ale dnes popisovat nebudu, to jen pro ty, kteří by případně chtěli vznést onu vtíravou otázku: „Co tedy bylo?“, jelikož by nezasvěcení mohli pochybovat o naši inteligenci a u některých i o sexuální orientaci. Nad ránem jsme se ale rozcházeli rozesmátí, v pozitivní náladě, s lehce protančenými boty a pocitem, že jsme si to užili a utužili kolektiv. Tak příští rok ve stejný čas a na stejném místě. Ahoj – forever young.

– Pavel Sirotek –