Seznamte se s trenéry! 3.-4. třída

Pokračujeme s články, kde Vám představujeme trenéry mládežnických kategorií. Dnes to vyšlo na Dominika Jiráně! Hlavní trenér 3.-4. třídy a zároveň jeden z nejdéle sloužící hráčů v „A“ týmu. Kromě Domka se o děti v této kategorii stará Petr Knap, který je vedoucí mužstva a asistent trenéra David Bašus, jenž je zároveň i Dominikovým spoluhráčem, ať už z mládežnických let v Kolíně či momentálně u Áčka. Hráčskou kariéru zahájil v sršním dresu, kde byl až do svých 15 let. Následně se vydal na zkušenou do Hradce Králové, odkud se pak přesunul do kolínského dorostu, respektive juniorky. Po 4 letech se pak společně s Davidem Jelínkem vrátil zpět na mateřský stadion. V rámci své hráčské kariéry poznal mnoho i extraligových trenérů, ze kterých si teď bere inspiraci.

1. Proč ses stal trenérem? A jak dlouho se trenéřině věnuješ?

O trénování jsem už delší dobu přemýšlel, hlavně ve spojení, že až budu mít jednou dítě, tak bych ho rád trénoval. Proto jsem rád, že se mi naskytla možnost před 4 lety, když mě poprvé oslovil Pavel Sirotek, jestli bych mu nechtěl pomoct během letní přípravy. Dva roky jsem působil jako asistent u Pavla a poté se mi naskytla nabídka být hlavním trenérem u 3.-4. Třídy, kterou jsem rád přijal.

2. Jaká je tvá trenérská filozofie?

Moje filozofie se v průběhu let změnila. Vím, že dosáhnout nějakého cíle stojí dost úsilí, tvrdé práce a zejména vůle. Ale zjistil jsem, že nic z tohohle nejde dělat jen tak. Člověk musí ten sport dělat srdcem, aby tomu dokázal ledacos obětovat. Proto mým primárním cílem bylo naučit děti, aby měly sport rády a poté až přijít s nějakou dřinou. Dost se taky snažím pracovat na sebedůvěře hráčů, která je navzdory mému očekávání u dětí slabá. Snažím se i hodně apelovat na týmovost. Protože do budoucna přijde chvíle, kdy už to jednotlivec sám neutáhne a budou situace, kdy bude potřeba táhnout za jeden provaz.  

3. Co tě na práci s dětmi baví nejvíce?

Při práci s dětmi se vracím do dětských let, jen s trochu jinou hlavou. Situace, které jsem prožíval jako dítě a hráč, teď prožívám jako trenér. Emoce jsou v hodně situacích stejný, ale celkový pohled na věc je jiný. Vše beru jako nějakou zkušenost, a to se snažím i říkat dětem. Líbí se mi taky, že trenér může být sebelíp připravený a stejně jsou situace, kdy vás děti překvapí a musím pak na místě improvizovat. Hodně se mi taky líbí, když něco děti naučíte a pak to použijí v zápase. Do teď si pamatuji pocit, když jsem se jako asistent soustředil na střelbu dětí a pak daly v prvním zápase proti Poděbradům plno hezkých gólů ze střely. Přišel jsem si v ten moment, jak kdybych dal ty góly já sám.

4. Na ledě mezi mantinely jsi vyhlášený svou prořízlou pusou a tím, že svým emocím necháváš volný průchod ať už k protihráčům tak rozhodčím. Jaký jsi v tomto ohledu trenér? Dokážeš si udržet větší nadhled, nebo se držíš hesla jak na ledě, tak i na lavičce?
Řekl bych, že jako trenér jsem naprostý opak. Člověk má více času si vše srovnat. Jako hráč dost věcí řeším na místě a spontánně. Pak mám až na trestný čas si o tom popřemýšlet. 😀 Jako trenér to je jinak. Uvidíme, jak to bude v budoucnu, jelikož se v této kategorii neřeší skóre. To si myslím, že je ten hlavní motor, který ve mně vzbuzuje emoce. Kdo mě zná ví, že nerad prohrávám. Ale jako trenér jsem se už párkrát setkal se situací, kdy měl někdo z hráčů nebo protějších trenérů názor na rozhodčí a nějakou hru a snažím se to klidnit. Vím, že to do sportu nepatří a každý dělá chyby. Proto doufám, že i v tomhle budu dětem do budoucna vzorem.