Rozhodují výsledky (jun)

JUN: kolo 02, SK Sršni vs. TJ Tatran Sedlčany 1:5 (1:2, 0:2, 0:1)

Rozhodují výsledky. To je moje teorie, za ní stojím a nebudu teď hledat způsob, jak říct: „ano, ale…“

Prostě jsme prohráli a ztratili tři domácí body.

Kdo na mě v sobotu dohlédl až na střídačku, viděl, že jsem se skoro celé utkání usmíval a často jsem tleskal. Tleskal jsem svým hráčům, protože po dlouhé době jsme hráli opravdový hokej se vším všudy, který mě bavil a v duchu jsem si říkal, že konečně to, co těm klukům říkám, začali dělat i při utkání. Při mistrovském utkání, ve kterém jde o body. A ještě jeden bonus – dělaly to všechny dvě pětky, které jsme do zápisu o utkání zapsali.

Pro někoho to třeba význam nemá, ale pro mě obrovský. Protože včerejší dorostenci to zvládli na jedničku a tímto utkáním jsem je sám pro sebe uznal za aklimatizované v juniorské kategorii. A hlavně – všimli jste si, že jsme dokázali VĚTŠINOU vysunout naši obranu do středního pásma? Že jsme necouvali až před našeho brankáře, a tam pak nevěděli najednou co dělat? Jo, dostali jsme i díky tomu dvě (možná tři) branky. Byli jsme skoro všichni vpředu a ujeli nám. To je fakt. Ale bez těcho „chyb“ se to nenaučíme. To je daň učení se – dělání chyb. Ale proto se pokoušíme scházet se na trénincích a tam o tom mluvit a zkoušet to. Při cvičení i při hře.

Když jsem před utkáním už po rozbruslení mluvil k hráčům, položil jsem otázku: pamatujete loňské Sedlčany? Mazáci odpověděli sborově: „Jo.“ Já na to: „Zapomeňte na ně. Letos je to úplně jiný tým, jiní hráči.“ Všiml jsem si, že a) jsou větší než bývali, b) že střílejí častěji, než stříleli, c) že loňský golman chytá stejně dobře jako chytal a že d) je jich víc, než nás.

Apeloval jsem na kluky, aby začali tak, jako proti Kralupům – se zvědavostí, jak to vlastně hrají, jak bruslí, jak si najíždění při zakládání útoků, jak střílí a teprve potom, abychom se do nich pustili, protože určitě nebudeme hrát žádného zanďoura. Budeme hrát přímo do branky Tatranu.

Začali jsme tak a já po úvodních dvou minutách viděl, že Sršni lítají po hřišti, že o sobě vědí, že většina nahrávek má přesně adresáta. Proto jsem se začal usmívat. Úsměv mi kazil jenom Zbyněk Karda v brance hostí. To nebyla Tatranka k nakousnutí, ale hradba Nízkých Tater na brankové čáře. Všichni čtyři naši ofenzívní útočníci: Jirka Tvrdík a Otík Hynek (tak mu říká jeho malá sestřička Maruška z přípravky) z první lajny a Aleš Sádlo a Hynek Macháček z druhé lajny se před něj dostávali, zkoušeli to ze střední dálky, zblízka, zpoza brány, nahoru, po zemi, doprava, doleva… Všechno marné. Zkoušeli to i beci (a to je můj druhý důvod k úsměvu, protože to je můj sen, abychom v juniorce Sršňů ve středočeském krajském přeboru (Sic!) dokázali hrát s agresívními a útočnými beky hodně moderní hokej – navzdory všem a všemu), nic. Dostali jsme v první třetině dvě branky zase v rozmezí necelých dvou minut. První případ byla zbytečná holomajzna před Michalem Kurkou, ve druhém případě to útočící hráč dobře trefil. Ale obavy jsem neměl, cítil jsem, že to může být jen otázka času a vyrovnáme. Příležitostí bylo dost, byli jsme v jednom pohybu, obě lajny strašily Tatran (a tomu jsem se taky usmíval, protože mnohdy Sedlčanští ustrašeně couvali a myslím, že se u toho modlili, abychom se netrefili. My jsme se sice trefovali, ale Karda byl nakonec proti.

Ondřej „Cadieux“ (čti „Kadijé“ – to byl vynikající kanadský hráč šedesátých a sedmdesátých let minulého století) Kadlec několikrát klasicky sestřelil sedlčanské útočníky a vypadalo to, že je opravdu jen otázka času vyrovnání. Sám Kadlec nakonec od modré při naší přesilovce trefil horní roh Tatranu a bylo to jedna dva. Čekal jsem, že to bude pokračovat, ale zase jsme dostali branku po dlouhé nahrávce na jedna tři. Pořád se mi zdálo, že je to jen otázka času. Jirka Tvrdík zkoušel vyjíždět zpoza branky rovnou k tyčce, Ota Hynek vyjížděl oblouky za bránou až ke kruhům a zkoušel se prosadit ze střední vzdálenosti Aleš Sádlo chodil nekompromisně i do dvou hráčů a prosazoval se až k bráně, Hynek Macháček štrikoval kličky sice v chodeckém rytmu, ale taky úspěšně. Jenže gól nepřicházel. A musím říct, že tentokrát si nemůžu stěžovat ve smyslu šance jsme měli, ale neproměnili jsme je. Šance jsme měli, docela dobře jsme je řešili, ale Karda je všechny pochytal. I ty hodně dobře mířené a provedené… Zkoušeli to dopředu i David „Márv“ Marvan, i Petr Švejda, zkoušeli to pořád Cadieux i Martin Zika – NIC, NULA.

V jednom momentu za brankou Tatranu Jirka Tvrdík stačil při napadání zachytit kotouč tělem, bránící hráč po něm vyrukoval hokejkou, Jirka mu chytl rukavicí mřížku a sundal mu celou přílbu z hlavy. Myslel jsem, že bude vzájemné vyloučení, ale k mému překvapení dostal jen sám Jirka 5+do konce. Rozhodčí mi pak vysvětlil, že to je přesně popsáno v „case booku“ pravidel. Že jiný trest nemůže být… Byl jsem z toho zklamaný. Nebál jsem se hry bez Jirky (jako dřív), ale to, že nás bude jen devět a že to asi nevydržíme, protože Tatran byl docela pohyblivý a bylo odehráno teprve 32 minut – půlka utkání…

Vydrželi jsme to, čtvrtou branku jsme dostali až při dalším oslabení. Pak přišel moment (teprve 45. minuta!), kdy Kadlec vyjel dopředu (sám jsem to po nich chtěl) a na útočné modré měl pocit, že byl podražený. Vypadalo to tak, ale přiznám se, že jsem to neviděl přesně. Káďa jel za rozhodčím, zeptal se, proč nepísknul to podražení, rozhodčí mu rovnou dal desítku, tak ho Káďa zřejmě poslal kamsi a dostal do konce za nesportovní chování. Fakt je jeden – Káďa měl „C“ a rozhodčí ho mohl alespoň vyslechnout…

Bylo nás osm a před námi skoro celá třetí třetina.

Dohráli jsme to v docela v pohodě. Ačkoli jsem hráčům řekl, že je konec hrdinství, že se musíme snažit jen vyhazovat kotouče a být spíše pasívní, „neposlechli“ mě a dál hráli krásný nebojácný hokej, dostávali se k brance Sedlčan častěji než oni k nám (Michal kůrka říkal, že byl navzdory průběhu utkání docela studený, že se mu chytalo špatně – protože jsme Tatran k němu moc nepouštěli – až na výjimky). Ten ztracený Karda. Kdyby tam stál někdo jiný, bylo by rozhodně jiné skóre…

Rekapitulace. Prohráli jsme, ztratili jsme body. Musíme se soustředit na to, že i při stávajícím způsobu hry musí vzadu zůstat na ose vždycky poslední bek a musí mu pomoci křídlo, jehož bek je právě vepředu. Aby i ten bek mohl jet dopředu v klidu, s vědomím, že ho někdo zastoupí. To je kritika našeho způsobu hry. Druhá kritika směřuje k Tvrdíkovi a ke Kadlecovi – ačkoli uznávám provinění obou, přesto si myslím, že rozhodčí nemusel kazit fakt dobré utkání (nebo musel?) tak drastickými tresty bez varování. Stav vyloučených byl celkem 7:5 a to není nic mimořádného. Pak se ale divím, proč nepískal bez varování i fauly na našeho brankáře. Michal chytl kotouč a pokaždé stejně jedna nebo i více ran hokejkou mu šla do hřbetu lapačky. Do brankoviště. Podle pravidel jednoznačně faul na brankáře. Ani jednou nepískl. Zpátky k Tvrdíkovi a ke Kadlecovi. Oba hráči si musí uvědomit, že ačkoli si myslí cokoli, každé takové oslabení týmu je fatální. Proto považuji oba tresty za zbytečné, i když rozhodčí mi hned vysvětloval, že jim rozhodně registrace nevezme… Díky za útěchu.

Musíme pokračovat v tomto způsobu hry, ale musíme se lépe soustředit na zajištění obrany. Ale musím poznamenat, že se nestalo, že bychom neměli vzadu nikoho. Spíše ten, kdo tam byl, nedosáhl na přihrávku přes střední pásmo a pak byl „druhý“… Pozitiva utkání jednoznačně způsob hry celého týmu, pro mě až překvapující výdrž (asi se projevují i tréninkové hry na dvacet třicet minut bez přerušování, bez střídání a bez posedávání na střídačce). Hráči Tatranu od půlky utkání často jezdili střídat z ledu v hlubokém předklonu. My ne. A ještě jedna pozitivní věc. Po utkání, v kabině mi Petr Švejda říká: „Trenére, já už fakt nemohl…“ Odpověděl jsem mu, že mi to ani neměl říkat, protože jsem to prostě nepoznal…

Sestava, branky a bodování výkonu (10 nejlepší, 1 nejhorší):

Branky: Kadlec. Asistence: Tvrdík.

Sestava a hodnocení: Kurka (7,5) – Zika (7,5), Kadlec (6) – Marvan (7,5), Švejda (7,5) – Hynek (8), Tvrdík (6), Pavlíček (6) – Macháček (7,5), Sádlo (8), Tomčík (6).

– Richard Bláha –