Probuď se, otroku! Staň se občanem!

JUN: kolo 20 Spartak Vlašim vs. SK Sršni 4:5 SN (0:1,1:0,3:3) (hrálo se 23.02.2013)

Poslední utkání letošní sezóny.

Chtěl jsem hodně, abychom ho vyhráli, abychom si potvrdili trend druhé poloviny sezóny. Opravdu jsme se zlepšovali a nakonec jsme se prosadili i ve Vlašimi, kde jsme byli dosud neúspěšní.

Do titulku jsem si půjčil ústřední heslo z projevu spisovatelky a sebevědomé občanky Lenky Procházkové na demonstraci v Brně. Konala se tam shodou okolností právě v sobotu v době, kdy jsme hráli tohle utkání ve Vlašimi. Jen zdánlivě nemá nejen s naším hokejem, natož pak s utkáním s Vlašimí nic společného. Je to heslo o svobodě. A já jsem se celou sezónu snažil, abychom se VŠICHNI probudili, přestali být otroky pouček, zvyků a zavedených pravd. I v hokeji jsou. A já spojuji neoddělitelně hokej se životem. Chtěl jsem, abychom se probudili a stali se nebojácnými občany v hokejové výzbroji, nebojácnými hráči, kteří se pokaždé a za každou cenu budou bít za vítězství.

Je to trochu nadnesené, možná i trochu kýčovité, ale já myslím, že to tak je.

Dovolil bych si tvrdit, že jsme se SKORO probudili. Není to ještě úplné, ještě máme peřinu u brady, ale už procitáme.

Na začátku téhle sezóny jsem byl pověrčivý. Když jsme vedli (občas), měl jsem strach, abych to nezakřikl, mluvil jsem o tom i v kabině o přestávkách. Hráči to ode mně doslova slyšeli: „Abych to nezakřikl!“ Na tom nebylo nic sebevědomého a přitom já jsem od hráčů sebevědomí vyžadoval. Proto jsem obránce nutil, aby se nebáli podržet kotouč a snažili se ho rozehrávat, proto jsem po nich chtěl, aby i za cenu rizika zastavovali rozehrávku soupeře ve středním pásmu, proto jsem chtěl, aby naše útoky byly vedeny podél mantinelů, nebojácně do hloubky soupeřovy třetiny.

V druhé polovině sezóny už jsem mluvil o možnosti a nutnosti vyhrávat, už jsem se zbavil pověrčivosti a dovolil jsem si mluvit „zcela otevřeně“ o vítězství. Dílem vědomě, dílem to vyplývalo ze situací, jaké se utvářely v utkáních. Sebevědomí je základní kámen úspěchu a spokojenosti. Ne arogance, ne přezírání, ale sebevědomí. Někdy se říkává: zdravé sebevědomí. Ale přívlastky většinou smrdí.

Poznámka: Martin „Ziggy“ Zíka měl v utkání ve Vlašimi (mimo jiné) jednu šanci. Uviděl volné místo „na lapačce“ domácího gólmana. Tak to tam zápěstím (bez viditelného úsilí) pustil a gólman mu to snadno a jistě čapnul. Na střídačce mu říkám: „Proč jsi mířil na lapačku?“ a Martin: „Protože jsem tam viděl volné místo.“ 

Jenže ti to, Ziggy, chytnul… Někteří golmani to prostě dovedou – věří si na lapačku, tak tam nechávají volné místo a střelci se chytají jako mouchy na mucholapku.

Jenže Ziggy je v druhé půlce sezóny v „takovým laufu“, že nad tím jen mávnul rukou. Před koncem utkání už po našem obratu skóre z 1:3 na 3:3 jel znovu z pravé strany hříště na branku Vlašimi. Lhal bych, kdybych si teď přesně vybavil situaci – jak daleko byl před ním obránce a v jakém postavení… Ono to ani není důležité. Důležité je, že vypustil před kruhy přesnou jedovku do místa, které jim pořád vtloukám do hlav – nad beton (to je proti rozkleku), k tyčce a pod rukavice (pokud to jde takhle ideálně „zaměřit“). Golman neměl šanci. Ziggy na střídačce: „Vždyť to teď na tréninku pořád zkouším…“. A když už jsme u tohohle plajera: Jako první se hlásil o samostatný nájezd a chtěl jet jako první. Tohle prostě neudělá hráč, který si nevěří a potácí se v hokejových depresích. Byl to gól nachlup stejný jako jeho poslední v normální hrací době. Proto dostal Martin Zíka známku 10*. Protože se přestal zabývat hokejem a začal hrát hokej. V tom je podstata dnešního titulku.

Dnes je referát takový zmatený, tak aby bylo jasno: Začali jsme dobře, drželi jsme se prakticky pořád u nich ve třetině. Jejich kapitán, Michal Čanda, který nás pokaždé hodně trápil, tentokrát nebyl tak vidět a bylo to vidět. Vedli jsme 1:0. Měli jsme víc ze hry, obléhali jsme vlašimskou branku a vytvářeli jsme si docela dobré šance. Nevím, co se dělo, ale tutovky jsme prostě nedávali. V půli utkání domácí vyrovnali. Byl to z naší strany blbý gól, zbytečný a najednou jsem měl pocit, že se to otočí, že jsme urazili hokejového boha tím, že jsme ty šance neproměňovali. Domácí svůj obrat v utkání opravdu dokončili v padesáté minutě, kdy najednou vedli 3:1. A je to v pytli, myslel jsem si. Na druhou stranu jsem už nebyl tak nervózní, asi jsem už podvědomě cítil, že je to takové osudové na tomhle starém hříšti (příští rok budou vlašimští Rytíři v nové aréně, která už stojí v areálu fotbalového hříště a koupaliště) a že vlastně OFICIÁLNĚ O NIC NEJDE.

Jenže Jirka Tvrdík to tak nechtěl nechat (na něm mě fascinuje to jeho nezlomné přesvědčení, že každé utkání vyhrajeme…), možná podesáté vyjel z rohu jako Jágr, ale poprvé v utkání to dobrému domácímu golmanovi šoupnul přímo do víka. Prohrávali jsme 2:3. Ani ne za minutu Ota Hynek po jednom ze svých ekvilibristických kousků (v průběhu sezóny začal rukama vymýšlet neuvěřitelné kousky, má výhodu, že k tomu přidává svoje nádherné bruslení…) vyrovnal. Co mě hodně těší, že v téhle sezóně ne poprvé jsem zaznamenal strach soupeře. A spolu s ním i bezmocnost, odevzdání se osudu. To je hodně potěšující zjištění. No a pak přišla velká akce Ziggyho a najednou to bylo 4:3 v náš prospěch. Rytíři by se v tu chvíli na hradě viděli…

Jenže mají hráče č. 27. Nějaký Jakub Sviták. Prakticky v každém utkání nám dá nějakou hodně deprimující branku. Na první pohled to není žádný famózní hráč, bruslení průměrné, vlasy dlouhé, do culíku stažené a z přílby koukající. To je tak všechno. Ale to jeho štěstí je neuvěřitelné. Fakt ale je, že mu vychází hodně v ústrety. A tenhle Jakoubek zase nenápadně od modré poslal dlouhou, ne nějak těžkou ránu na naši branku (náš bek byl docela blízko u něj, nepustil ho do hloubi třetiny, v duchu jsem ho za to i chválil…) a ono to tam prostě spadlo. Šimon Balham po utkání říkal, že to bylo tečované a že ten puk najednou spadnul dolů… Konečný stav po 60 minutách 4:4, následovaly penalty. Jedinou dal hned první Martin Zíka, Jirka Tvrdík jako poslední překonal sice golmana, ale ne tyčku. Vlašim neměla v nájezdech sebemenší šanci.

Jediná škoda je, že jsme nezískali body tři ale jen dva a celkem v soutěži tedy bodů devatenáct a ne dvacet, jak jsem si před posledním kolem přál. Ale to nevadí. Jinak Šimon Balham odehrál od onoho utkání v Sedlčanech už jenom špičkové zápasy. I ve Vlašimi nás setsakra držel. Nedělám si iluze, místy v zaujetí útokem jsme pořádně zmatkovali.

Ale od toho máme dobré golmany. Svým způsobem nám takovou hru Michal Kurka a Šimon Balham umožňují. A za to jim děkuju.

Zásahy brankářů:

1. třetina: VLA 17, SKS 10

2. třetina: VLA 8, SKS 10

3. třetina: VLA 16, SKS 15

Sestava, branky, subjektivní bodování a +/- statistika (součet účastí na ledě při obdržených a vstřelených brankách).

Branky (v pořadí jak padaly za sebou) a Asistence (v závorce): Zíka (Hynek, Tvrdík),  Tvrdík (Zíka), Hynek (Švejda Pavel, Zíka), Zíka (Balham, Hynek), SN Zíka. Vyloučení: 6:2. Využití: 0:1. Oslabení: 0:0.

Sestava, subjektivní bodování, (v závorce +/- body): Balham 10 (Kurka) –  Marvan 10 (-2), Švejda Petr 10 (-1) – Švejda Pavel 10 (+3), Macháček 10 (0), Hynek 10 (+3), Tvrdík 10 (+2), Zíka 10* (+4) – Kořistka 10 (-2), Sádlo 10 (-1), Jelínek Matouš 10 (+1), Vojtíšek 10 (-2).

Richard Bláha