Poslední bílé místo na mapě poražených soupeřů smazáno

   Čas pádí, čas letí, těžko ta léta vrátíš zpět…. Ano je to tak, čas opravdu letí. Dnes je to mu přesně 15 let co se naši reprezentanti chytli kolem ramen v Naganu při rozhodujících nájezdech proti Kanadě. V té době jistě nikdo netušil, že tento rituál týmové semknutosti přetrvá a budou ho ve vypjatých chvílích svých utkání, používat i kluci, kteří teprve přicházeli na svět. Stejně tak ale ani já v pátek netušil, že drama, které vyvrcholilo samostatnými nájezdy, si zopakujeme hned za dva dny při dohrávce 17.kola KLD proti popovickým Kozlům. Rival z města proslulým spíš pěnivým mokem než hokejovým uměním byl posledním soupeřem, který v utkání se Sršni letos nepoznal hořkost porážky a to byla, tedy aspoň pro mne, motivace jako hrom!!!

   Do utkání jsme vstoupili aktivně a již po 20 vteřinách vedli 1:0, když Mates po Dominikově dlouhé vybídce překonal hostujícího gólmana střelou backhandem. V čase 13.04 roztočil první útok v třetině Kozlů kolotoč, který po nahrávkách Matese a Tomáše zastavil Dominik pohotovou střelou z otočky mezi betony brankaře – 2:0. Bylo vidět, že hosté jsou začátkem utkání zaskočení a jejich trenér se hodně hlasitě snažil svůj tým nějak nastartovat. Což se mu i podařilo a popovičtí do konce třetiny hru vyrovnali a čím dál častěji i zle zatápěli před Davidem. Především jejich nastřelované puky do mlýnice před branku, které to těsně nad ledem braly buzarem o nejednu brusli či hokejku nám přivodily mnoho horkých okamžiků. V jednu chvíli David dokonce vytáhl cosi jako leopardí skok, když hasil další z mnoha průserů před svou brankou.

   Druhá třetina začínala přesilovou hrou hostů, kterou rozdělila přestávka, ale soupeř se v podstatě nedostal k ničemu a očekávaný nápor, který předesílal hřmotný proslov z kabiny Kozlů, se tak nedostavil. Naopak to byli zase Sršni, kteří měli více ze hry a ve 24.min. se Mates dokonce řítil v samostatném nájezdu na kozlí klec. Tentokrát ale nedokázal v luxusní šanci vedení Sršňů navýšit. S přibývajícími minutami naše útočné snažení postupně otupoval zub času společně s brankářem Popovic a jeho spoluhráči v útoku nám na oplátku začali povážlivě zatápět. Nejdříve přišlo pár náznaků, ale nakonec se nám to tam v čase 26.10 zatoulalo – 2:1 a hned bylo vše jinak. Popovičtí vycítily v těsném skóre šanci a několikrát pořádně zaměstnali Davida, zatím co nás to pěkně svázalo. Přesto do konce této části se již skóre neměnilo.

   Ve třetí části hosté ještě přidali na obrátkách a naše hra postupně začínala přecházet v křeč a ani nasazování první lajny nepřinášelo kýžený efekt. Svou daň si začala vybírat únava po těžkém pátečním zápase v Černošicích a také drobná zranění, která hráče limitovala v maximálním výkonu. Nepřesností přibývalo jako Číňanů a množství našich puků, které místo u spoluhráče skončily na soupeřových bruslích, chráničích, kalhotách či hokejkách by bylo na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Silně to připomínalo český film Stůj, nebo se netrefím! V době, kdy se půlilo poslední dějství, putoval vcelku zbytečně za katr Víťa a následnou přesilovku v čase 51.06 využili hosté k vyrovnání – 2:2. Pravdou je, že jsme tuto herní situaci tentokrát nezvládli a dopustili se školácké chyby, kdy jsme nechali dva zcela volné útočníky soupeře neobsazené před Davidem. V těchto momentech se rozhodovalo o osudu utkání, a přestože to s našimi ambicemi chvíli nevypadalo dobře, dokázali jsme opět převzít iniciativu a převážná část pohybu puku se odehrávala v obranném pásmu Kozlů. Dvě minuty před koncem se Pavel chtěl zřejmě podívat, jestli na trestné není polstrovaná lavice a vyhodil puk do hlediště. Krušné chvilky oslabení jsme přežili bez úhony a v poslední minutě dokonce Dominik vypíchl soupeři puk a ujížděl sám na brankaře. V rozhodujícím okamžiku byl ale zahákován a sesunul se k zemi jako podťatý. Všechny pohledy se zaměřily na rozhodčího. Zvedne ruce a zkříží je nad hlavou na znamení trestného střílení? Chvilku nás napínal… a pak jen odeslal hříšníka na trestnou za Pavlem. Vydařené střetnutí pak už dospělo za vyrovnaného stavu do 60.min., ale pro obecenstvo si připravilo ještě jednu lahůdku – samostatné nájezdy.

   V prvních třech sériích neměl ani jeden z aktérů ideálně seštelovaná mířidla a tak se postoupilo k náhlé smrti. Hostující hráč na Davida opět nevyzrál a za nás, zdatně podporován ze střídačky, se rozjel vstříc hokejové nesmrtelnosti Vojta Dytrych. Zakvrdlal s pukem, rozhodil si gólmana a rychle našel skulinu mezi betonem a tyčkou. Jo jo v životě i hokeji už to tak někdy chodí, že vás spasí ten, kdo vlastně ani neměl nastoupit! Včera se tak stalo a bylo to opravdu jako z amerického filmu – konal se happy end. Vojta, hráč starších žáků, který přišel na zkušenou a byl o tři roky mladší, o 30 kg lehčí než většina hráčů, kterým se při hře díval sotva na prsa, rozhodl zápas. Poprávu si tak vysloužil potlesk tribun, skandování svého jména a od nás titul „Hrdina zápasu“.

   Dnešní zápas se musel líbit i nezávislému fanouškovi a nás musí samozřejmě těšit, že jsme odcházeli jako vítězové. Co je ale pro mě nejpodstatnější zprávou nedělního dne, že není již soupeř, který by nepodlehl sršním žihadlům. Na nějaká hodnocení letošní sezóny je zbytečně brzy, ale i přes všechny problémy, které nás letos provázely, můžeme s naprosto sebevědomým výrazem prohlásit: „Dokázali jsme hrát s každým a každého jsme dokázali aspoň jednou porazit“. Díky všem hoši a klobouček dolů, protože tohle nemůže říct moc týmů.

   O nejlepším hráči utkání tentokrát není pochyb – David si před zápasem pravděpodobně pustil The Wall od Pink Floyd a předváděl výkon stejné kvality jako je hudba na tomto kultovním albu, čímž opět potvrdil, že patří mezi brankářskou elitu.

   Taková série vyrovnaných a dramatických utkání, kterou právě zažíváme je nesmírně náročná na zvládnutí, ovšem právě v nich, kdy hráči musí hrát pod psychickým tlakem a na hranici svých fyzických možností, se nejvíce rozvíjí jejich herní potenciál. Ale hoši moji zlatí, já už na tyhle vaše nerváky nemám a prosil bych o trochu shovívavosti. Přeci jenom jsem starší člověk chatrného zdraví a stavy, kdy celé tělo hlásí jasné příznaky přehnané nervozity jako je sevření žaludku, mrtvolnou ztuhlost všech končetin přecházející v nekontrolovaný třes a občasné zástavy srdce – to už pro mě není.

 P.S.1 – Olda opět natáčel zápas na kameru, takže si asi dáme po tréninku seanci v klubovně s elektronickou tužkou.

P.S.2 – Vláďo, doufám, že jsi dal Vojtovi k večeři aspoň nášup, neboť jak zpívá Pavel Dobeš: „Bo jak neni špeku, tak něsu vykony…“