Nejmenší Sršníci na jedničku

(Poznámka k turnaji ročníku 2006)

Tentokrát jsem stál poprvé proti Sršňům. Na sobotní turnaj ročníku 2006 jsem přivedl izraelské děti ze školy Marie a Vitalyho Mogilevských z Aradu nedaleko od Mrtvého moře. Byly starší a byl jsem hodně rád, že nám to nejen Pepa Macháček jako pořadatel, ale i ostatní týmy odsouhlasili. V Izraeli je jeden zimní stadión a když už má někdo štěstí, tak se na led dostane jednou dvakrát za rok doslova na pár hodin. Ani brusle neměli malí Izraelci, musel jsem jim je vypůjčit. Ale nejsou hokejem zase tak nedotčení. Hrají celý rok hokej na kolečkových bruslích, začali v Izraeli jako první s florbalem a s hokejbalem. Hokejka pro ně není nic cizího.

Nechci mluvit o tom, že přece jen se místy prosazovali díky fyzické převaze, která byla opravdu hodně znát. Nechci mluvit o tom, že rozhodčí přimhuřovali oči při jejich špatném střídání, které nemají zažité, ale chci mluvit o svém zážitku z posledního utkání turnaje, kdy hráli Izraelité proti malým kutnohorským Sršníkům.

Všimli jsme si toho všichni – dokonce za mnou sama přišla Maria Mogilevská a řekla mi, že ten žlutý tým je nejlepší z těch, proti kterým hráli. Docela mě to překvapilo, protože jsem zrovna na to myslel. Mně se Sršníci také líbili nejvíce.

Proč?

I když nakonec skončili poslední, prezentovali se hokejem, který se mi od takhle malých dětí líbí nejvíce – byl plný dobrého bruslení, bojovnosti a nasazení. Vždycky jsem byl zastáncem toho, aby se zejména na počátku hokeje vůbec nekoukalo na výsledky. Podstatné je: 1) Bruslení, 2) Bruslení, 3) Bruslení. A teprve potom hokej, kombinace a třeba i vítězství v utkání….

Když jsem viděl Sršníky, jak se srdnatě perou s vyššími Izraelci, jak jsou zapření za hokejku, rozkročení a u mantinelu nedají ani centimetr zadarmo, byl jsem hrdý a opravdu jsem si uvědomil, že to je naše klubová budoucnost. Že to je příslib zítřka.

Žlutou barvu nijak zvláště nemusím, ale v sobotu jsem na ni byl pyšný.  

Richard Bláha

Pozn: článek k turnaji – http://www.sksrsni.cz/?p=3791