Mikuláš je za námi

Pokud se kluk, potažmo dítě, chce stát jednou opravdovým dospělákem, musí ve svém životě překonat několik prověrek svého odhodlání, odvahy a houževnatosti. Vedle dnes již klasických zkoušek, jako je překousnout žížalu, zcizit v přeplněné sámošce balíček žvýkaček, koupit si v drogerii pánskou ochranu, jít poprvé do školy, jít poprvé za školu, nebo nosit tak dlouho jedny ponožky, dokud nepůjdou opřít o zeď, je tu také opomíjená schovávaná v mámině sukni před Mikulášem a hrozbou exkurze do říše rohatých.

   Snad každý běžný rodič se jednou za čas rád podívá, jak jeho milý malý „terorista“, často též s nadsázkou nazývaný dítě, má alespoň z někoho respekt….. Pravda, bývá to jen pár pomíjivých okamžiků, ale i ty stojí za to. No a tento balzám na vyčerpanou rodičovskou duši umocňuje ještě fakt, když tu masku nenáviděného záporáka na sebe vezme někdo jiný. Ona totiž hra na hodného a zlého rodiče neslaví přílišné úspěchy, jelikož nikdo nechce být ten špatný. Zkušenosti rodičů, kteří aplikovali tuto hru, dávají jasný závěr, že dítě k hodnému rodiči přilne a ke zlému cítí zášť a ve stáří ho šoupne do nejlacinějšího hospicu a ani na Vánoce mu nezavolá.

   No, a proto jsme si i my včerejší trénink osvěžili návštěvou Mikuláše se svou rohatou družinou. Abych si ale nepřipadal jako totální Herodes, požádal jsem je předem, aby to moc nepřehnali a nechovali se příliš krutě. To byl ode mě ale zcela mylný kalkul, protože se škodolibým úsměvem mi bylo okamžitě odpovědí: „Nebojte kauči, budeme přesně takoví, jako jste byl celé ty roky vy na nás!!!“ V tu chvíli mi sanice klesla rychlostí světla, protože jsem byl všeobecně považován za nejpřísnějšího a nekrutějšího trenéra pod Barborou, jehož svěřenci si zaplaveni laktátem alespoň ulevovali myšlenkou, jak jsem veřejně bičován a o víkendech lámán v kole na náměstí. To vše byl ovšem jeden kolosální a do nebe volající justiční omyl. Kluci, pardon vlastně čerti, se totiž chovali velmi rozumně a strunu rozhodně nepřetáhli. A přestože při jejich příchodu na led bylo několik málo slziček, po nejrůznějších honičkách a závodech s nimi bylo vidět i několik úsměvů. Takže z toho usuzuji, že přezdívku „Tichonov“ jsem dostal pouze nějakým nedopatřením, jelikož podle jejich přístupu k mým současným svěřencům jsem musel být vyloženě holubičí povaha.

   No nic. Mikuláše máme tedy úspěšně za sebou. Soupiska se nám nezmenšila o žádného hříšníka putujícího směr peklo. Naopak, každý si odnesl odměnou balíček, i když to byl trochu hříšek proti správné výživě, ale od toho ty svátky přeci jsou! Takže já dávám všem za tento úspěch palec nahoru a přeji krásný a příjemný adventní čas.

P.S. A pokud si chcete zavzpomínat, protože i o tom ten život je, tak zde odkaz na foto: http://sirahokej.rajce.idnes.cz/2.12.2015_Mikulasska_nadilka/