Michal Kurka: Druhá „nula“ v sršním

JUN: kolo 03  SK Sršni vs. HC Vlašim 1:0 (0:0, 0:0, 1:0)

Hrálo se: 27.09.2014

Nikdo z účastníků tohoto utkání (v dresu Sršňů) neodehrál ve svém hokejovém životě takový mač s jednou vstřelenou brankou – a navíc až v 56. minutě.

O utkáních přemýšlím opravdu několik dnů předem (nemusíte mi to věřit) a probírám veškeré možnosti a způsoby, protože tato sezóna je pro mě hodně jiná, než ty uplynulé.

Důvodů je několik a jsou opravdu argumentačně silné.

Argument „A“: V juniorce se sešel a letos by měl dozrát asi nejlepší kutnohorský „ročník“ všech dob, i když je (zatím) ochuzen o párek hvězd učinkujících v Kolíně.

Argument „B“: Víc než řada hráčů pravidelně hraje soutěž dospělých. Nebojím se říci, že zastoupení juniorů v týmu dospělých je určitě jedno z nejmarkantnějších v celé krajské soutěži dospělých. To jsou pro juniory zkušenosti k nezaplacení.

Argument „C“: Juniorka disponuje v současnosti třemi útočnými trojicemi (pokud přijde Janek Kořistka nebo Michal Šváb z dorostu), které jsou více či méně srovnatelné. V tomto případě nehledám mouchy. Ať jde na led kdokoliv z nich, nemusíme se bát žádného propadu. Ani v oslabení – můžete vybrat jakoukoliv dvojici – a bude to bezpečné.

Argument „D“: Naše obranná hra je na velmi slušné úrovni a hlavně – je velmi aktivní. A to naši útočníci beky stále nezapojují do hry tak, jak by mohli a měli.

Argument „K“: Michal Kurka.

Tohle všechno je ale hodně nebezpečné. Pro mě i pro hráče.

Proč?

Sílu týmu opravdu vnímám a vím, že je to na druhou stranu velká zátěž. Budeme o ní a o nejvyšších cílech otevřeně mluvit nebo se budeme tvářit „skromně“ a dělat jako že nic?

Bez sebevědomí nejdou plnit velké cíle, přemíra sebevědomí přináší často krize a zklamání…

Jaká bude naše cesta?

Sám pro sebe si říkám, že (jde přece i o moje sebevědomí) bychom se k tomu měli postavit sebevědomě. Nemůže se stát nic horšího, než že neuspějeme. Ale bude to náš postoj, naše zkušenost a naše naděje. Pokud máme něčeho dosáhnout, stejně to sebevědomí musíme mít pro zítřek.

V utkání s vlašimskými Rytíři byli naši hráči zřejmě zdravě sebevědomější než já. Před utkáním jsem naši sílu cítil, ale na rovinu říkám, že moje jistota se v úvodních patnácti minutách vytratila. Nic se nestalo, byli jsme lepší, snažili jsme se a nedělali jsme žádné chyby. Ale postupně jsme se přizpůsobili Vlašimským a z hokeje zdánlivě jednostranného se stala holomajzna a rybník. Bylo znát, že se toho hráči chtějí zbavit, že se chtějí vrátit do hry jako dominantní strana. Ale už to nešlo. Řekl bych, že Vlašim má letos mladší tým než v minulosti (i než máme my) a že to bylo znát. Rytíři hráli takovým, řekl bych, „rušovým“ způsobem. Kdykoli mohli, snažili se vyrážet do výpadů. Občas se jim to podařilo a z toho jsem měl obavu. To byl ten důvod vytrácení se mého sebevědomí – zatímco my jsme postupně rozchytali vlašimského golmana k vynikajícímu výkonu a doslova k neprůstřelnosti, Michal Kurka se musel obávat pouze občasného protiútoku, náhodné střely, tečování, nebo zmatku před svojí brankou. A to je většinou téměř stoprocentní jistota náhodně vstřelené branky.

Velmi brzy jsem poznal, že pokud bychom dostali první gól, těžko bychom ho Vlašimským vraceli. Toho jsem se velmi bál. A tady se ukázalo, že hráči, naštěstí, měli zdravého sebevědomí dostatek…

Druhá třetina byla dokonce ve znamení zvýšené aktivity soupeře a to nahrávalo mým obavám.

Zařekl jsem se, že tentokrát nebudu referovat o našich šancích, protože si myslím, že hráči se je snažili řešit správně. Ale proti nim stál tentokrát vynikající brankář. Chybu jsme ale jednu dělali: říkal jsem hráčům, aby to už nezkoušeli sólově, ale aby se snažili řešit brankové šance jako situaci 2-1. Aby se do koncovky snažili dostat ve dvojici a řešit ji nahrávkou těsně před brankářem tak, aby náš poslední hráč vlastně dával gól do prázdné branky. To byla jediná šance jak ze hry dát gól. Neudělali jsme to, i když jsme několikrát mohli.

Postupně se hra rozdrobila do série vyloučení. Nebudu kritizovat rozhodčí. Hráli jsme v oslabení častěji než soupeř, i když to někdy byly zvláštní verdikty. Hráli jsme i oslabení 3-5. Paradoxně jsem se těchto okamžiků hry nebál, protože jsme oslabení hráli velmi dobře. I v oslabení o dva hráče jsme dokázali hrát v soupeřově třetině…

Třetí třetina už byla opět v naší režii. V podstatě se hrálo na jednu branku. Odečítal jsem čas úpěnlivěji než kdy jindy, protože jsem měl strach z náhody. Stále jsme se nemohli do branky soupeře trefit.

Necelých pět minut před koncem jsme naštěstí zvládli dobře srocení před brankou Rytířů a Martin Pipek se společně s Davidem Marvanem a Alešem Sádlem dokázali dostat pod brnění hostů. Zasloužili jsme si dát nějakou exkluzívní branku, ale naštěstí jsme dali takovou, jakou jsme dali.

V této situaci jsme vytěžili z utkání doslova maximum. Vydrželi jsme a nakonec jsme vyhráli a soupěř musel být navíc (jakoby náš „bonus“) velmi rozladěný.

Naše vítězství bylo spravedlivé, výsledek nikoliv.

Michal Kurka vychytal druhou historickou nulu v Kutné Hoře a navíc ve druhém utkání za sebou. Vychytal si ji sám, pochytal nebo vybruslil několik samostatných nájezdů, eliminoval střely i řadu oslabení. Je to naše jistota.

Branky, jak šly za sebou – min. (asistence v závorce): 56. Pipek Martin (Marvan David, Sádlo Aleš). Vyloučení: 11:10. Bez využití.

Sestava: Kurka Michal – Šváb Ladislav, Švejda Pavel, Marvan David, Švejda Petr „C“ – Sádlo Aleš, Tvrdík Jan, Jelínek Matouš – Pipek Martin,  Ryšan Dominik, Jestříbek David – Zika Martin „A“, Kadlec Ondřej.

Richard Bláha

(trenér JUN)