Body nám v závěru proklouzly mezi prsty

   Vlastní vstup vyšel nad očekávání nám a vcelku rychle jsme se ujali vedení v poměru 2:0, když Mates opět prokázal, že v předbrankovém prostoru soupeřových gólmanů je jak na vlastní zahrádce. Vedení smazalo nervozitu z holí kutnohorských hráčů a najednou jich bylo plné kluziště. Víc byli na puku, častěji stříleli a vytvářeli si větší tlak do branky. Že ale vstřelí další branku při vlastním oslabení, nečekal asi nikdo. Přesto se tak stalo. V čase 34.41 vypíchl Fíďa rozehrávku soupeře a sám před brankařem se už pak nemýlil – 3:0. Co se ovšem nemělo stát, to se stalo. Místo toho, aby Sršni koncentrovaně dohráli zbytek oslabení a potom dorazili nalomeného soupeře, přišel naprosto okamžitě zbytečně inkasovaný gól – 3:1. Kolaps v poslední pětiminutovce nám ukázal, jak není dobré podlehnout sebeuspokojení z vedení o dvě branky. Soupeř ucítil šanci, a protože nám chyběla pracovní intenzita s dynamickým bruslením, potrestal naši vlažnost a nechuť se rozpohybovat ještě třináct vteřin před odchodem do kabin, překonáním naší statické obrany – 3:2.

   V posledním dějství byla k vidění opět hra dvou vyrovnaných týmů, kdy stav byl dlouho na vážkách a gól na obou stranách visel často na vlásku. Ve chvíli, kdy už se mohlo zdát, že zápas dotáhneme do vítězného konce, přišla 56.minuta a Vlašim nám z nepřehledné situace před brankou dala ránu do srdce – 3:3. Závěr už byl poměrně hektický, přesto žádný ze soupeřů již nestrhnoul vítězství na svoji stranu. Stav 3:3 po 60 minutách znamenal jediné – trestné nájezdy. Domácí exekutoři však tentokrát totálně selhali a jediný, trochu náhodný úspěch v pěti sériích, zaznamenal pouze Dominik. A protože hostující střelci odjížděli dvakrát s rukama nahoře, byla z výhry rázem prohra.

   Takže plichta za jeden bod. Je to rozhodně víc než minule z Vlašimi, ale sakramentsky málo vzhledem k dnes předvedené hře a vývoji zápasu. Za sebe mohu říct, že ve sportu neodpouštím jediné – a to odfláknout zápas a nevydat ze sebe maximum aktuálně možného. Myslím, že většina hráčů na ledě odevzdala vše, na co měla (tedy kromě těch nájezdů) a za to jim patří můj dík. Jako velký problém se ale opět ukázala minimální střelba a zakončení jako takové. Základní atributy – rychlost, přesnost, razance, pohotovost, tedy být připraven, ne překvapen, se nám stále nedostávají. Druhý faktor, který měl podle mě rozhodující význam je, že nám chyběl rozdílový hráč. Hráč, který by svým výkonem převyšoval a třeba i rozhodl zápas. Proto tentokrát titul nejlepšího hráče zápasu zůstane neudělen. Musím sice pochvalně zmínit Davida, který nás v několika nepříjemných situacích svými zákroky skutečně podržel, Láďu a jeho vůli, kdy dohrával s poraněným kolenem, Matesovi dva góly, velice dobrý výkon Fídi, a tak bych mohl pokračovat sestavou dál, ale jako ten top – nejlepší bych neoznačil asi ani jeden.

   Po posledním hvizdu byla v útrobách sršní šatny poněkud ponurá nálada, věřili jsme ve vítězství, udělali pro něj hodně a přesto nám proklouzlo mezi prsty. Porážka vždy zabolí, ale je nutno se z ní poučit a jak zní stará pravda, která platí i v životě: „Ten kdo v životě neprohrál, vlastně ani nikdy nevyhrál!“ Současný tým momentálně nepodává výkony aspirující na ty nejvyšší ambice, ale nechybí mu rozhodně soudržnost a charakter, což prokázal v neděli nasazením a bojovností do poslední minuty. Bohužel máme letos zatím blíž ke dnu tabulky než k medaili. Tento fakt je vzhledem k loňské mistrovské sezóně samozřejmě pro mnohé nepříjemný, ale určitě není svazující. V utkáních s těmi nejlepšími týmy nemáme co ztratit, ale můžeme vždy rozhodně překvapit. Tato role je jistě smutná, ovšem zároveň osvobozující od psychického stresu a umožňuje poprat se o každý výsledek bez nervů.