Bez Meka není vítězství

   Samotný zápas se odehrál ve svižném tempu a to od úvodního buly až do vjezdu rolby. Ofenzivní hokej nabízel na obou stranách mnoho šancí, ale gólmani většinou hlídali svou brankovou čáru velmi pozorně. Do vedení nás dostala akce ze 13.min., kdy David aktivním forčekinkem překazil útok domácích již v jejich obranné třetině a Michal poté vyslal z vrcholu kruhu skvělou trefu. Jako bych ze střídačky viděl vrcholnou scénu z Pulp Fiction. Střela, ač se to zdálo nepravděpodobné, bez sebemenšího škrábnutí minula oba bránící hráče a nad ramenem gólmana skončila v síti jeho klece – 0:1. Jak už ale bývá naším smutným zvykem, brzy jsme nechali hosty vyrovnat. Na začátku 16.min. se domácí rychlým jednodotykovým založením dostali do brejkové situace, kdy jejich útočník po uvolnění pocítil sílu gravitace, ovšem i v kleče dokázal překonat Honzu, který po zakopnutí a v abnormálním záklonu se taky poroučel k ledu – 1:1. Tímto patovým stavem skončila i první třetina, ve které byli kralupští přeci jen o malinko lepším týmem.

   Druhá část zprvu pokračovala v nastoleném rytmu té první – hra nahoru dolu a sem tam nějaká gólovka zakončená zákrokem brankaře. Ovšem v čase 22.42 hráli domácí minutu a půl přesilovku 5na3, kterou jsme naprosto ukázkově ubránili. Již ve středním pásmu jsme v rozestavení 1-2 zpomalovali útoky domácích a přechodem do 0-3 ještě před obranou modrou, jsme je v podstatě k ničemu nepustili.Těžko říct v  kolika zápasech se již stala osudovým momentem nevyužitá přesilovka pět na tři, která bránícímu týmu dodá obrovské sebevědomí, a naopak emoce útočícího mužstva klesnou do mínusu. V tak rychlé hře jako je hokej, stačí nepatrný výkyv psychiky mužstva a okamžitě se to projeví, což se stalo i tentokrát. Najednou jsme byli my lepším týmem s větším počtem střel a vyložených šancí. V půlce zápasu Michal prokličkoval mezi obránci, aby pak před brankařem puk jen olízl jeho betony, pozdravil se s tyčkou a vyskočil ven – škoda, ale v čase 36.15 to již vyšlo. Spolupráce Dýťa – Michal a ukázkové zakončení situace dva na jednoho – 1:2. Za dvěminuty v bleděmodrém podobná situace jen finální střelec byl tentokrát Fíša se svým bekhendem – 1:3. Zaslouženě se nám podařiloodskočit na dvougólový rozdíl, který jsme si nakonec odnesli i do závěrečného dějství.

   Letos jsme mistři v prohospodaření slibných vedení, a tudíž nám všem bylo nad slunce jasné, že hrát poslední dvacetiminutovkuzanďoura, takticky betonovat modrou čáru a bránit dvoubrankové vedení by bylo jen polibkem smrti. Ale tentokrát bylo všechno jinak. Nejenom, že to co jsme si v kabině řekli, jsem pak viděl i na ledě, ale především jsme nevypustili ani minutu a dál hráli s elánem a aktivně. No a za to jsme byli i v čase 47.59 odměněni. David svojí „bekovkou“ či někdy též lidově zvanou „zadovkou“ (pro maminky,přítelkyně, či jiné příslušnice opačného pohlaví, které by snad navštívili tyto povětšinou pánské stránky, zdůrazňuji, že se nejedná o žádnou formu projevu přátelství mezi muži, ale o prostou a nečekanou přihrávku za hýždě, v tajné víře, že se zde pohybuje někdo ze spoluhráčů) vrátil puk před branku a zde ho již Dýťa pohotově uklidil do těch nejsprávnějších míst – 1:4. Vypadalo to, že vítězství jsme otevřeli dveře dokořán, ale čas ukrojil pouze několik dalších desítek vteřin a nabízela se zápletka v podobě dvou trestných střílení. V obou hrál jednu z hlavních rolí David, když v prvním případě zatahoval za záchrannou brzdu a v tom druhém byl faulovaným. Bohužel s touto standardní situací se lépe popasovali domácí a snížili na 2:4. Naše hra byla ale i nadále velmi aktivní, nálada na střídačce nabíjející a tím postupně rostla i naše víra v úspěch a vítězství. Ovšem to se nám málem vymstilo v posledních dvou minutách. Nejdřív domácí v čase 58.27 snížili z rychlého protiútoku na 3:4 a třicet vteřin před sirénou se nahozený puk od červené mimo branku odrazil od Honzy přímo před ní a ta otevřela svůj prázdný chřtán na dojíždějícího kralupského hráče. Celodenní nervozita a nevyspání po noční se přeneslo do tohoto okamžiku a já cítil, jak mi praská žilka a do konce života už tahám nohu za sebou…. Nebudu vás dále napínat. Kralupský útočník rozhodující okamžik nezvládl a zřejmě si poté připadal jako tragicky zesnulý Palo Demitra v semifinále ZOH ve Vancouveru 2010 s Kanadou, kde Slováci prohrávali 2:3 a nebožtík Palo to netrefil do odkryté branky pár vteřin před koncem.

   Uff…co říct v epilogu? Hektický závěr mohl skončit pro sršně nešťastně a jen díky sebeobětování se podařilo zápas dotáhnout do vítězného konce a vyválčit důležité tři body. Co je pro mě ale mnohem důležitější, je fakt, že jsme tentokrát a poprvé v této sezóně dokázali odehrát celých šedesát minut ve vysokém tempu a nasazení. Dali jsme do toho vášeň, srdce, nezměrnou chuť a odhodlání – a právě tím jsme zvítězili. Náplast, kterou jsme si nalepili na svá bolavá místa v duši, byla hojivá a potěšila nejen mně, ale hlavně v kabině bylo po dlouhé době opravdu zase živo a veselo! Dnes nebudu vyhlašovat hvězdu utkání, všichni hráli s takovým nasazením a tak obětavě, že si to tentokrát zaslouží opravdu každý!!!