Přijela pouť

   Od Zimních Olympijských Her již uplynulo dost dní na to, aby hokejový labužník znovu zatoužil vidět kvalitní utkání odhodlaných soupeřů. Řekněme ale rovnou, že páteční zápas dohrávaného 24.kola KLD mezi týmy SK Sršni Kutná Hora a Spartak Vlašim tento požadavek splnil pouze v první třetině. Řeklo by se, vzhledem k současnému postavení těchto tradičních rivalů v tabulce, že utkání mělo být pro Rytíře, kterým momentálně schází jediný bodík k vítězství v celé soutěži, jednoznačnou záležitostí. Ale v minulosti a nechoďme daleko, např. vzpomeňme naše poslední měření sil ve Vlašimi, už se několikrát pozice papírového favorita vymstila.

   Úvodní třetina splnila veškerá očekávání náročného diváka, a tak mohl spatřit pravou nefalšovanou pouť se vším všudy. Hru nahoru dolu v kvapíkovém tempu jak na horské dráze, slušnou střelnici, povození na kolotoči a občas i centrifugu. Dvakrát jsme sice po gólech Michala a Davida vedli, ale hosté díky drobným výpadkům na některých našich atrakcích (poprvé soupeř vcelku jednoduše vybruslil z rohu až před gólmana a v druhém uklidil puk, který vypadl z Fífy do odkryté branky) stačili vždy korigovat. S první sirénou tedy stav 2:2, ale celkový dojem z Prátru byl výborný.

   Nálada a odhodlání v kabině před další dvacetiminutovkou bylo dost dobré, takže jsem předpokládal, jako bych měl v kapse křišťálovou kouli, že nic nebrání tomu pokračovat v předváděné hře. Optimismus je super věc a lidem pomáhá bojovat s nepřízní osudu. Bohužel, asi bych měl ale tu svou kouli někde reklamovat, protože to vypadá, že začíná věštit nesmysly. S nástupem na led došlo v přístupu domácích kolotočářů k poměrně zásadní změně – zavřeli řetízkáč a přesedli na labutě. Tomu odpovídala i druhá třetina, ve které jsme byli pouze diváky na spoustě dostupných pouťových atrakcích. Nebylo proto vcelku nijak velkým překvapením, že se na světelné tabuli poměrně rychle u soupeřových vstřelených gólů objevila trojka, zatímco u nás zářila stále dvojka. Dvě minuty před odchodem do kabin měl vyloženou šanci srovnat skóre Michal, ale nedal a naopak jsme hned z protiútoku inkasovali počtvrté. Domnívám se, že kdyby situace skončila obráceně, mohli jsme se ještě pokusit dostat do zápasu, takhle se ale nad naší střídačkou pozvolna začínala stahovat černá mračna. Stav 2:4 vydržel až do další sirény a nám tak už na nějaký obrat zbývala pouze poslední perioda.

   Po druhé přestávce ale domácí atrakce definitivně zmizely a byl k vidění pouze strašidelný hrad, v kterém občas proběhla i jízda hrůzy, což se poměrně zásadně projevilo na obrazu hry i celkovém skóre zápasu 2:8.

   Dostali jsme od Vlašimáků zasloužený klepec, přestože jsme mu byli v první třetině naprosto vyrovnaným a troufnu si říct, že chvílemi i lepším soupeřem. Nutno ale přiznat, že na jednu dvacetiminutovku se nevyhrává a v dalším průběhu byli hosté hokejovější a lepší. Přesvědčili, že chtějí víc vyhrát a postup do kvalifikace o ligu staršího dorostu je pro ně více než lákavou výzvou. Popravdě, ještě teď, několik hodin po utkání, si nedokážu racionálně vysvětlit proměnu našeho mužstva a přístupu některých jednotlivců během první přestávky. Jak řekl jeden z rodičů: „Do druhé třetiny nastoupilo úplně jiné mužstvo“. Pro potvrzení těchto slov přikládám statistiku střel na bránu po jednotlivých třetinách – 17:14, 2:16, 3:11. Co dodat? Znovu se potvrdilo, že ne všichni hráči jsou schopni nebo spíš ochotni, předvést výkon určitých parametrů a tzv. pracovat v únavě po celý zápas. Ovšem bez hráčů, kteří to hrají srdcem a na beton, z toho pak bývá jen beton na natažených nohách a mizivé výsledky. No, a nebo si můžeme nalhávat, že soupeř měl výborného gólmana, rozhodčí jim připískával, hráli jsme do kopce, bylo málo světla, špatnej led a …… však to znáte, ale to by byla hodně falešná písnička.

   Nejlepším hráčem utkání pro mě byl tentokrát motivací přebitý Fíša, který táhl výkon druhé lajny, nevypustil snad jediné střídání a několikrát se dostal i do velice slibných šancí, jako byla i ta v dvojnásobném oslabení. Málem se mu podařil kousek podobně jako Petru Čajánkovi, který na mistrovství světa ve čtvrfinále v roce 2009 ve Švýcarsku proti Švédům ujel a dal gól, jenže Fíšovi tentokrát nebylo přáno. Přesto ukázal, že kromě využívání svých fyzických parametrů pouze k tomu, aby připravil soupeře o puk, či tvrdě vystřelil, dokáže taky, když má chuť, hrát aktivně dopředu, ale i dobruslovat dozadu.

brankaři: Wagenknecht Filip, Pekař Tomáš

obránci: Konečný Miloš, Fišar Tomáš st., Brabec Pavel, Hribik Vojta,

útočníci: Šváb Michal, Dytrych Vojta, Jestříbek David, Fišar Tomáš ml.,, Macháček Ondřej, Procházka Matěj, Koubský Petr

branky: Šváb Michal, Jestříbek David

asistence: Brabec Pavel, Šváb Michal, Fišar Tomáš st.