SK Sršni Kutná Hora

Neuběhlo ani třináct hodin od posledního zápasu v Poděbradech a opět jsme se sešli, tentokrát k dohrávce odloženého zápasu 22.kola KLD Sršni Kutná Hora versus Sršni Sedlčany. Sestava na tento zápas se ovšem do poslední chvíle měnila stejně jako počasí letošní zimy. Již předem bylo známo, že tentokrát s námi nebude moci hrát mimo Miloše, který je na horách i David s Michalem, kteří nastoupí za juniory a Johanka, která v sobotním zápase rozšířila naší marodku. Povolali jsme proto dva staršáky Ondru a Petra, ale naše sestava se během rozbruslení ještě zúžila o Červajze, který i s bolestí zad přišel na zápas, to alespoň zkusit. Bohužel to ale nešlo a pohled na pohodového a věčně usměvavého kluka, kterému s každým pohybem tekly slzy po tváři, mi rval srdce z těla. Hlavou se mi jen honily myšlenky, že tohle přece ne, že takhle sport nechci dělat, a tak jsme poslali Honzu svléknout a rovnou k doktorovi. Nikomu v kabině samozřejmě nebylo do zpěvu, hrát s tímto silným soupeřem pouze v devíti a z toho ještě s dvěma staršáky není určitě jednoduché, ale ve chvíli, kdy už jsme se zvedali k odchodu na led, nám nalil koňskou dávku optimismu Michal, který se z ničeho nic objevil ve dveřích s tím, že jde hrát za dorost. Zvraty jak v holywoodském trháku, ale návrat našeho kapitána do sestavy byl v tu chvíli pozitivně cítit na všech hráčích.

Zápas začal velmi svižně a emotivně. Hrálo se nahoru dolu ve velkém tempu a v 5.min. otevřel skóre Michal svou typickou střelou po průniku levou stranou – 1:0. Ani v druhé části se toho příliš nezměnilo. Michal v čase 30.44 zvýšil naše vedení již na 2:0 a troufnu si říct, že jsme byli v této fázi lepším týmem, který měl zápas pod kontrolou. Brankář se Sršněm na prsou musel zasahovat jen sporadicky, bohužel jeho spoluhráči již nebyli schopni přetavit další vyložené šance ve výraznější gólový náskok.

Ani vstup do posledního dějství nenasvědčoval blížící se obrat v zápase. Stále jsme hráli aktivně a soupeře nepouštěli do nějakého závratného tlaku. V čase 49.23 přišlo první varování, když hosté rozebrali naší obranu a střelou do odkryté části branky snížili na 2:1. Za další dvě minuty již ale přišla pořádná facka, poměrně jednoduchá střela od modré proskotačila Fífovi mezi betony a rázem bylo z ničeho nic srovnáno – 2:2. Takový gól padá na vrub gólmana, ale na druhou stranu musím říct, že Fífa do té doby, samozřejmě někdy i s přispěním stěstěny, chytal spolehlivě. Za jednu chybu se v brance nestřídá, ale na druhou stranu mezi našimi tyčemi najednou seděla schoulená hromádka neštěstí a já se rozhodl tam poslat v tu chvíli pohodového a sebevědomého Honzu, což se ale ukázalo jako špatný tah. Šest minut pobytu na ledě, pět střel, tři branky….., co dodat. Snad jen, že po gólu na 4:5, kdy nahození od modré podcenil a plachtící puk skončil v bráně, jsem nevěřil svým očím a měl je vyvalený jak kráva před kopcem. Závěrečný tlak a ani power play nám již ale bohužel neumožnila si čichnout byť k jedinému bodu.

Tak dnes nám scházelo to pověstné štěstíčko, protože jsme tahali celý zápas za ten delší konec, ale na konci se to zase otočilo. Byl to dobrý výkon po herní stránce se špatným výsledkem, což je ale v hokeji rozhodující. To, že jsme nedali víc gólů, to se stane, někdy to tam opravdu nepadne, ale tentokrát jsme opět ztratili zápas po neskutečně laciných gólech, a když si zpětně některé vybavím, ještě stále se mi dělá lehce nevolno.

Už se to tak trochu táhne jako tenká červená nit protkaná letošní sezónou. Naše labutí píseň nejprve vyletí vzhůru a pak – jako obvykle – padne pěkně na čumák. V posledních 11 zápasech jsme již šestý prohráli o jediný gól a přitom v každém jsme vedli. Je to až příliš kruté a osobně nesu tento fakt velmi těžce. Ne kvůli sobě, ale kvůli vám, protože nemám pocit, že si to zasloužíte. Kdybych viděl, že vypustíte zápas jako s Popovicemi, budu naštvaný, ale když makáte 60 min. a pak všechno ztratíte hloupými góly, když vím, že chodíte poctivě na tréninky a snažíte se – tak mě to opravdu mrzí.

Pro mě osobně byl nejlepším hráčem víkendu Michal, který si za svůj výkon zaslouží v dnešním článku samostatný odstavec, jelikož takový výkon, jaký předvedl se jen tak nevidí. Ano, z deseti našich vstřelených branek, devětkrát pomyslné červené světlo za soupeřovým brankářem rozsvítil právě on. Nemá cenu tady nějak rozebírat přednosti a dovednosti našeho rychlonohého snipera. Pro většinu lidí od hokeje je většinou zážitek sledovat jeho hru, chytrost a šikovné ruce. Možná někdo namítne, že někdy trochu zbytečně rád zakončuje většinu akcí, ne vždy volí správné řešení herní situace a že ve vypjatých chvílích zápasu jako by chtěl všechnu odpovědnost vzít pouze na sebe. Asi jo, ale nikdo nikdy mu nemůže vyčíst, že by vypustil byť jedinou minutu zápasu, to opravdu ne, a to ho v mých očích dělá tím nejlepším kapitánem, kterého tenhle tým mohl letos mít.

Celý ten to příhovor zakončím otřepaným sportovním moudrem, které jsem i zmínil v kabině před tímto zápasem. „Rozdíl mezi vítězem a poraženým je v tom, že vítěz dokáže znovu nasednout na koně, který ho shodil“. Pravda je, že tento víkend nás kůň nejen shodil, ale i docela tvrdě nakopnul, přesto já vstávám a znovu nasedám. Nedám totiž svou kůži tak snadno a věřím, že nebudu sám….