Mí plajeři mi splnili sen, co jsem snil…

JUN: KLJ kolo 15 SK Sršni vs. HK Kralupy nad Vltavou 4:2 (2:0, 0:2, 2:0)

Hrálo se: 11.01.2014

Možná to zní divně, ale já měl opravdu jeden hokejový sen – porazit konečně s juniory POPRVÉ tým Kralup. Letos to vypadalo, že roli suverénních Kralup v juniorské lize převezme Mělník, ale v polovině soutěže se to zlomilo a na vrchol zase neomylně vystoupaly Kralupy. A zřejmě tam budou až do konce. Pokud je na zbytku cesty nepotkají taková utkání, jako to naše sobotní…

Všichni jsme věděli, že pokud v sobotu neuspějeme, už nebude prakticky žádná šance dostat se na vrchol – „vyhrát poslední utkání“.

Aleš Sádlo nemohl hrát (a to byla ztráta, které jsem se nejvíce bál), protože má za sebou dvě „desítky“. Obě dostal absolutně necitlivě a nespravedlivě a nebylo a nebude možné s tím nic udělat. Ondra Kadlec po výtečném výkonu v utkání s Mělníkem nemohl také hrát, protože si odnesl z tohoto utkání naražené rameno a žebra. Martin Zika v týdnu netrénoval kvůli zádům. Vyhlídky nic moc. Proto jsem se domluvil s dorostenci – s Michalem Švábem a s bratranci Tomáši Fišarovými. Počítal jsem s tím, že by případně utvořili jednu řadu s Davidem Jestříbkem a Tomášem Pavlíčkem. Požádal jsem Jirku Tvrdíka, zda by si proti Kralupům nechtěl zahrát. Měl delší dobu problémy s úpony v bedrech, navíc dělal ve škole zápočet z pohybových dovedností (něco jako základní akrobacie…), takže se bál, aby se mu zranění nezhoršilo a nezhatilo tu zkoušku… Ale zápočty udělal a slíbil, že přijde.

Tohle je nejhorší, že den před utkáním vlastně pořádně nevíme, kdo bude moci a kdo ne.

Ota Hynek přišel tradičně, objevil se opravdu i Jirka Tvrdík a Martin Zika to šel zkusit alespoň na rozbruslení… Dorostencům jsem dopředu řekl, že si určitě nezahrají v pravidelném střídání, ale že si zahrají. Nakonec jsem se jim musel omluvit, protože strhující zápas mně nedovolil, abych je na led posílal. Šli tam v první třetině jako celá lajna – utekl jim kotouč z útočného pásma a Kralupy hned jely samy na bránu. Michal Kurka naštěstí všechno stopnul. Bylo mi to líto, protože takový zápas by jim hodně dal. Ale musí to pochopit, šlo nám o naše navyklé tempo utkání a i k mému překvapení to bylo utkání, kde se téměř každá nepřesnost trestala. Kralupy ji tedy trestaly docela nekompromisně a opravdu v mžiku.

Takže ještě jednou: omluva všem, kteří si v utkání nezahráli. Váš čas ale stoprocentně přijde.

Utkání jsme začali dobře. S návratem Davida Marvana naše obrana dokáže spouštět závory soupeřům docela spolehlivě, navíc jsou obě dvojice velmi konstruktivní a nebojí se s kotoučem dopředu. Ani Kralupy se proti nám neprosazovaly.

Jirka Tvrdík hrál centra v první lajně místo Aleše Sádla. Martin „Ziggy“ Zika zůstal na své pravé straně  a Ota Hynek se postavil na nesvoji levou stranu ve druhé řadě vedle Dominika Ryšana. Vím, že Ota je zvyklý hrát s Jirkou Tvrdíkem, ale letos hraje bez něj a hraje moc dobře, tak jsem mu vysvětlil, že potřebujeme, aby hrál svoji hru právě ve druhé řadě, aby se výkon našich dvou „třiadevadesátek“ rozložil rovnoměrně v obou řadách. Ota hokejově letos velmi vyrostl a hrát s ním musí být pohoda. Taky se to projevilo – Ziggy se nezastavil a jezdil jako tank. Ve čtvrté minutě absolutně nečekaně vyrazil za jedním frajerem z Kralup až do rohu a málem s ním vyboural kus mantinelu. Kotouč zůstal v útočné třetině, pak ho dostal Ota Hynek a Ziggy si mezitím rozrazil místo přímo před brankovištěm Kralup. Ota tam kotouč poslal a Ziggy ho nějak dotlačil do gólu. Čistá ukázka toho, jak se vyplatí napadat i ve zdánlivě zbytečných situacích.

Tygr Ziggy tím jakoby přinesl aktivitu na naše hokejky. Začali jsme si pomalu vytvářet opakovaně šance. (Mezitím ale Michal Kurka zlikvidoval mistrovsky již výše zmíněný samostatný nájezd Kralup…). Fakt ale je, že Kralupy byly dosavadním nejnebezpečnějším soupeřem. Jejich míra individuálních dovedností je na hodně vysoké úrovni, to jak dovedou překonávat soupeře 1-1, ale klidně i 1-2, je velmi působivé. Mají správně měkké ruce a s kotoučem se opravdu mazlí. Dovedou se dostat i z klinče dvou tří protihráčů u mantinelu a vyjedou z téhle situace s kotoučem na hokejce… Dělalo nám to problémy a klukům vždycky říkám: „Dívej se na tělo protihráče a ne na jeho hokejku s pukem…“ Říkám jim to docela marně. Ale měli jsme i trochu štěstí podpořené ale dobrým pohybem. Naštěstí se nám tím pohybem dařilo jejich výpady likvidovat někdy na poslední chvíli a někdy nevědomky – bruslí, tělem, hokejkou. A pokud se ke Kralupským kotouč přece jen dostal, slušně zaplněná tribuna (na juniorku slušná návštěva – kolem šedesáti lidí???), určitě musela slyšet dunění Michalových betonů, které odrážely neomylně kotouče.

David Marvan v 16. minutě potvrdil svoje dovednosti několikrát za sebou, zejména jeho „přiklepnutý“ bekhend byl skvostný, i když ho golman Kralup vyrazil hlavou, pak byl ale proti jeho dalšímu zásahu krátký. Vedli jsme 2:0 a hrál se oboustranně opravdu dobrý hokej. Mě vždycky překvapí, když vidím své hráče opravdu vědomě kombinovat do pohybu před brankou soupeře. Na rovinu – v tuc chvíli u mě převládá radost právě z té kombinace nad faktem, že jde kotouč těsně vedle branky nebo se ve finální fázi nepodaří pořádně trefit. Nejsme NHL, ale krása hokeje se i v Kutné Hoře v těchto momentech nabízí.

Kdy třeba?

Když vidím „nahrbeného“ Ziggyho jak se řítí do útočné třetiny, cítím tu atmosféru hokeje.

Když vidím Pavla Švejdu, jak lehce drží kotouč a nebojí se ho i v kritickém okamžiku podržet přesně o tu vteřinu déle, než soupeř čeká a on pak vyjede v klidu na druhou stranu, vím, že tohle se dá naučit jen velmi těžko. A přesto právě Pavel si musí v takových okamžicích sám uvědomit, jak je zdánlivě „primitivní“ tréninkové cvičení opakované donekonečna důležité, protože mi je ho někdy až líto (teď v sobotu zase), když vidím, jak si opakovaně vytváří střelecké situace, které v tréninku neomylně proměňuje, a které v utkání ne a ne trefit. Musí to dělat donekonečna, protože nic netrvá nekonečně. Až se opakovaně trefí, bude mu to tam padat.

Když vidím jeho bratra Petra, jak je čím dál úspěšnější v obranných zákrocích, jak se nebojí žádného momentu – ani řečnění s rozhodčím ani bitky se soupeřem, vím, že se borci na hříšti dovedou o sebe postarat. Na konci utkání, když už bylo o výsledku rozhodnuto a Kralupští šli zcela otevřeně po Jirkovi Tvrdíkovi i za cenu faulu do hlavy, vystartoval Petr na jeho obranu. Minule mě překvapil Láďa Šváb, tentokrát Petr Švejda. Rychlostí blesku se pustil do soupeře, chytl si ho do poloviční kravaty a sázel mu jednu ránu za druhou. Opravdu klasická, jakoby z velkého hokeje nakoukaná bitka. Po ní přijížděl na střídačku s tím svým lehce ironickým úsměvem jako jednoznačný vítěz. To stálo za to (i když si jeden zápas nezahraje…).

Když vidím, jak Janek Kořistka ve svém hokeji krok za krokem přitvrzuje. Vytrácí se ten vyčouhlý intelektuál a přichází nekompromisní hokejový ukončovatel. Až ještě sám v sobě objeví svoji tvrdou střelu (zeptejte se Michala Kurky, co o ní soudí: „Nikdy nevím, kam ta jeho bomba poletí“) a odhodlá se místo poslední kličky do středu hříště a do dalšího protihráče raději skrz něj vystřelit, potěš Pán Bůh všechy soupeře. Kéž by mu konečně jeho zdraví dovolilo pravidelně trénovat…

Když vidím Dominika Ryšana jak krok za krokem zvyšuje svoji střeleckou úroveň. Jak je nebezpečný, když bruslí naplno (!). Jak by mohl být ještě nebezpečnější, kdyby se sám odhodlal k častější střelbě (ta samá slova o tréninku – opakovat, opakovat…). Ale viděl jsem na něm, jak si sám vážil svého výhru potvrzujícího čtvrtého gólu…

Když vidím prakticky každého hráče Sršňů.

Když vidím Matouše Jelínka, jak se zdánlivě bez vzrušení pohybuje proti soupeři a jak neomylně chytne téměř každý kotouč, který je v dosahu jeho dlouhých paží… Někdy si říkám, že mu musím zase připomenout, aby se na každém z mnoha tréninků mnoha týmů, kterých se účastní, zaměřil vyloženě privátně a vědomě na střídání rychlosti, aby se učil na krátko, ale mnohem intenzívněji rozkmitat své nohy. A pak se sám v klidu dívám na jeho stahovačky v cestě k brance soupeře a neomylně vím, že Matouš něco technicky dokonale udělá a dá branku. Teď v sobotu za vyrovnaného stavu 2:2, v době, kdy jsme to nejvíc potřebovali předvedl nádherný blafák se zakončením bekhendem přímo do víka. Je to prostě „chodící“ metodická příručka. Nádhera.

A já stojím u mantinelu a dívám se v takových momentech na led a vím, že na to máme a že už se lepší i ta moje požadovaná standardizace výkonu, že už jsme schopni tyhle výkony opakovat. To je asi nejdůležitější na tom  celém.

Když jsme od Kralup dostali dva góly za sebou, většinou jsme dostali i třetí (a případně i další) a utkání už jsme nechytili. Tentokrát se to začalo podobat. Vedli jsme v polovině utkání 2:0 a měli jsme hru pod kontrolou. Kralupy se dostaly do pasivity, kterou jsme u nich mockrát neviděli. A pak to samozřejmě přišlo – dlouhý výhoz z Kralup až do Kutné Hory (hráli jsme přesilovku!), Petr Švejda nejel na plný céres za tím kotoučem. Asi si říkal: no a co, máme přesilovku… Kralupská desítka se vydala dlouhým krokem za kotoučem. V nejblbější chvíli šel Petrovi „na pomoc“ Michal Kurka. Petr to nestihl včas, dřív tam byla desítka kralupská, sebrala jim kotouč a než se Michal stačil vrátit k levé tyčce, desítka objela branku zezadu a k té levé tyčce kotouč zasunula. Spojená chyba Švejdovsko-Kurkovská. Teď se už směju. Ale branka to byla hezká, taky dovednostní.

A pak to začalo.

Kralupští – nová krev v žilách, Sršni – s prázdným jedovým váčkem.

Nebylo to zase tak dramatické, ale znát to bylo. Začali jsme se bránit, vyráběli jsme drobné zmatky před naší brankou (to je asi naše vůbec největší slabost ve hře) a Michal Kurka musel, i kdyby nechtěl, napravovat svoji půlchybu. A napravil ji i z té Petrovy půlky.

Kralupským se podařilo vyrovnat – taky dobře zahraný gól. Jedna z těch situací, kdy dva naši hráči u mantinelu neseberou kotouč jednomu soupeři, ten vyjede s kotoučem jako vítěz a stačí nahrát před branku (zase desítka). A tam frajer fikne kotouč rovnou do šibenice. Bez šance zasáhnout! Čekal jsem podvědomě další smršť a další branky v naší síti a další stejné utkání s těmi fuckovatými Kralupy.

Naštěstí to tak nebylo. Zvládli jsme to do konce druhé třetiny.

Ve třetí třetině jsme se zase zvedli a dobývali znova a znova branku Kralup. Jirka Tvrdík svým typickým způsobem motal hlavy všem. A z jedné jeho akce se dostal ke kotouči právě Matouš a nádherně a neomylně znovu strhnul vedení na naši stranu. Jen jsem si oddechl.

Podařilo se nám „dlouhodbě“ stabilizovat sice jen dvě lajny, ale obě jsou schopny vytvářet stejný tlak na soupeře. To se ukazuje jako naše velká síla. Ota Hynek dovede být u kotouče v těch nejneočekávanějších okamžicích. To vždycky dělá převahu. V jednom takovém přihrál do šance Dominiku Ryšanovi a ten se nemýlil krásně vedle golmana k tyčce. 4:2 a asi konec utkání. Spadlo to ze mě.

Pak se stala už jen ta rvačka a byl konec.

Najednou byl konec. Poprvé.

Teď si musíme dát velkého bacha před Sedlčany. Začínají to nějak kostit hlava nehlava (poslední kolo: Sedlčany vs. Mělník 7:4!!!).

Branky, jak šly za sebou – min. Asistence v závorce: 04. Zika Martin (Hynek Ota), 16.  Marvan David (Zika Martin), 44. Jelínek Matouš (Tvrdík Jiří), 60. Ryšan Dominik (Hynek Ota). Vyloučení: 7 + (Petr Švejda 5+OK): 11 + (10, 5+OK), Využití 1:0, Oslabení 0:1.

Sestava: Kurka Michal – Šváb Ladislav, Švejda Pavel, Marvan David, Švejda Petr „C“ – Kořistka Jan, Tvrdík Jiří, Jelínek Matouš – Zíka Martin, Ryšan Dominik, Hynek Otakar – Jestříbek David, Pavlíček Tomáš, Fišar Tomáš st., Fišar Tomáš ml., Šváb Michal.

Richard Bláha

(trenér JUN)