SK Sršni Kutná Hora

Zatím posledním nezdarem Sršňů byl zápas 11.kola KLD proti Slavoji Velké Popovice. Ano, je tomu tak, opět jsme prohráli, ale nechce se mi stále uvěřit, jakým to bylo tentokrát způsobem. Je mnoho věcí, které člověka napadnou při slově tragédie….. Pád letadla, povodeň, prohra národního hokejového týmu s Turkmenistánem, prudký pokles kurzu maďarského forintu, bláto na hřišti nebo jen pokus manželky o babiččinu bábovku. Já bych si do této kategorie dovolil přidat i poslední výkon Sršňů, protože to, co jsme předváděli v sobotu na ledě, byla čistá tragédie s prvky absurdního humoru. Pojďme ale po pořadí.

Rozcvička. Zjišťuji, že představa některých hráčů o této důležité součásti předzápasového procesu je, že si vezmou merunu, postaví se do kolečka, pět minut stojí s rukama v kapsách a občas někdo za všeobecného hlaholu a veselí do té mičudy kopne a umístí ji nejlépe na střechu vedle stojícího auta. Smutné zjištění, že bez kontroly a dozoru si dorostenci sami neudělají ani řádnou rozcvičku. Dobrá, posílám je tedy udělat běžeckou abecedu a první co slyším od nejmenovaného jedince: „Mě ale bolí koleno!“ To je obraz našeho přístupu, podle kterého ta hra pak často vypadá.

Rozbruslení. S návratem do kabiny zdůrazňuji, že za 15 min. začíná rozbruslení. Postupně se ještě dvakrát vracím s upozorněním na zbývající čas, přesto v době začátku je na ledě pouze Fíďa. Roztrpčený vzpomínám na pravidlo, které jsem měl před pár lety u svých bývalých hráčů: „Kdo přijde pozdě na rozbruslení, nehraje první třetinu.“ To bychom ovšem tentokrát nemohli vůbec nastoupit k utkání! S pětiminutovým zpožděním tedy začínáme rozbruslení, kdy se ale snad ani jeden hráč nezapotí. Tohle ostře kontrastuje s děním na druhé straně, kde probíhají herní situace v plném zápasovém nasazení podle pravidla, že rozcvička a rozbruslení už tvoří součást zápasu. Opravdu nechápu. My chceme vyhrát, rádi bychom mezi elitu, ale jak to vypadá, pořád si myslíme, že to půjde samo a stále si něco usnadňujeme.

1.třetina. Dospělo to přesně tam, kam to nezadržitelně směřovalo. První dvě minuty zápasu a prásk, prásk, Popovice vedou 2:0. Opětse nám nedaří zachytit úvod a soupeř získává klid a sebevědomí. To je stav, kdy se domácím mnohem víc přilepí puk na hokejky, zatímco našim odskakuje i stojící puk a přihrávka na pět metrů se jeví složitě. První třetina tak nabízí obraz urputně bojujících Kozlů a Sršňů elegantně kroužících po svých nekonfliktních drahách, jenž svůj pohyb po ledové ploše, přenechávají spíše na povětrnostních vlivech než na pohybu samotném. Přesto se Michalovi daří zužitkovat přesilovou hru kontaktním gólem a v čase 16.23 tentýž hráč po nahrávce Fíši vrací zápas na začátek – 2:2. Máme možnost reparátu, ale opět selháváme. Zbytečné vyloučení Davida v poslední minutě a špatně sehrané oslabení znamená jediné – gól do šatny na 3:2.

2.třetina. Jak jsme nakoupili, tak i prodáváme a po 54 vteřinách druhé části se výborně prosazuje Fíďa v samostatné akci mezi nohy gólmana ala Tomáš Hertl – 3:3. Upřímně, je to ovšem naposled, kdy je stav zápasu srovnaný. Po nadějném začátku začínají Sršni konečně víc myslet na ofenzívu, ale nevyvarují se chyb, ztrátě koncentrace a brzy opět prohrávají 5:3. Hra se vrací ke stejnému průběhu jako v první třetině – marnost dopředu, propady dozadu, zmatky v obranném pásmu a k tomu se přidává viditelná nesoudržnost týmu. Je běžné, že přes první náznaky takové hry se člověk přenese s nadhledem a upozorněním, druhé opakování ho již donutí lehce pozvednout obočí i varovný prst. Když se to však opakuje střídání co střídání, žíla na čele se rozšíří na míru palce, do hlavy se naplno začne valit krev a slušné slovo pro vás najednou nemá ten správný význam.

3.třetina. O přestávce se vzájemně utvrzujeme v tom, že soupeř dnes není zdaleka tak silný jako obvykle, a že pokud budeme jen trochu hrát, musíme uspět. Pokusy našeho celku na návrat do zápasu ale zchladí hned ve 42.min. popovická Bára s dlouhým copem, která se po zakopnutí Fídi dostává již podruhé tváří v tvář Fífovi a podruhé ho i překonává – 6:3. Chvíli to sice trvá než se zaskočení Sršni vzpamatují z posledního direktu, ale nakonec si v průběhu posledního dějství vytvářejí dostatečné množství brankových příležitostí k otočení zápasu. Nyní se ale projevuje jejich stará bolest a neproměňování vyložených gólovek zase jednou zchromí ruce třímající hokejky. Náš zmar se prohlubuje a v závěru jen s nevěřícnými výrazy koukáme na rodící se debakl 8:3.

Resumé. Nedá se říct, že by Sršni byly horším týmem, ale tentokrát se opravdu porazili sami. Při porovnání s prvním zápasem nutno konstatovat, že výsledek rozhodně není dílem nějakého zázračného progresu na straně domácích, ale spíše obdivuhodné degrese na straně hostů. Útok by měl dávat góly a ty nedává – ptám se proč, když v mužstvu máme tolik hokejistů s velkým míněním o sobě??? Proč nám v obranné hře stále chybí umění lépe vyhodnocovat situaci a proč je rozehrávka nepřesná či pomalá, jako bychom neměli sílu přejít rychle do protiútoku? Proč spolu pořád nekomunikujeme, což zapříčiňuje nemožnost vyzrálejší a kvalitnější souhry hráčů mezi sebou, díky čemuž se nedostáváme tak často do skutečně vyložených příležitostí?

Otázky, samé otázky…, ale odpovědi jsou nesnadné. Nechci dělat zlou krev, někoho urážet či ponižovat, ale pokud se některé situace opakují s určitou periodicitou, není již možné věřit na zázrak a je nezbytné se podívat pravdě do očí. Ono ani nemá smysl vyjmenovávat všechny nedostatky, protože základní problém je v celkově nižším hardwaru i softwaru jednotlivých hráčů. Věděl jsem, že letošní sezóna nebude vůbec jednoduchá a získání každého bodu v soutěži bude předpokládat kompenzaci zmíněných nedostatků alespoň zvýšenou bojovností, nasazením a týmovou soudržností. Ale zřejmě jsem chtěl moc, protože nedostávám nic (místo toho nic tam má být v originálu trošku jiné slovo). Náš laxní přístup k rozcvičce, rozbruslení a tomu odpovídající herní projev je pro mě osobně největší zklamání. S takovouhle se ten hokej skutečně nedá hrát. Měli bychom si asi vyjasnit, jestli to hrajeme jako tým nebo jako soubor sólistů, protože pokud někdo dělá hokej, aby byl jen on sám nejlepší, ať toho raději nechá a dá se na golf, kde bude pouze sám za sebe.

Podívám-li se do nedaleké historie tak si musím upřímně odpovědět, že týmy složené ze současných dorostenců bohužel nikdy moc velkou díru do světa neudělali a to i pod kvalitními trenéry. Co mě ale nedá spát, že náš herní projev místo aby se zápas od zápasu zlepšoval, tak poněkud upadá. Musím tedy samozřejmě hledat chybu i v sobě, ve svých trénincích a svém vedení zápasu. Věřte, že spoustu času strávím sebereflexí, přemýšlením co je špatně, co změnit aby došlo k nápravě, a budu o to stále usilovat, protože zadarmo nedostaneme v životě ani v hokeji nic.

V této souvislosti jenom ještě upozorňuji, že už nejsme v žácích, kde se soutěž v polovině rozděluje na horší a lepší týmy a nemáme tak před sebou mylnou vidinu zlepšení se v zápasech slabších proti slabším. Tohle vás v dorostu opravdu nečeká a naopak s koncem soutěže přijdou stále těžší a těžší utkání, kde budou bojovat soupeři o možnost postupu do kvalifikace, či co nejlepšího postavení v tabulce. Takže buď začneme táhnout za jeden provaz, semkneme se k zodpovědnému výkonu a začneme opravdu všichni makat, nebo existuje jediná obrana, klapky na oči, ale poslední otázka zní: „Koho tohle baví?“

Přes všechna zmíněná negativa musím nakonec pochválit jednoho hráče za nejlepší výkon a popravdě tentokrát bylo u všech respondentů rozhodnutí naprosto jednoznačné. Fíďa!!! Ač byl v útoku nebo obraně dal do toho skutečně všechno, což se o některých spoluhráčích dá říci snad jen sarkasticky. Potvrdil, že přínos hráče pro tým se nehodnotí pouze podle dosažených bodů, ale především jak zlepšuje hru celku, ve kterém hraje. A v tom byl Fíďa tentokrát absolutně nejlepší.

Popravdě jsem k tomuhle zápasu ani nechtěl moc psát a zamýšlel ho nechat zcela bez komentáře, nicméně musím podotknout, že je z toho nakonec pravý opak. Nerad to říkám, ale tak nějak už mě opouští motivace k zápisům, které jsou pořád na stejné brdo. Můžu Vám ale slíbit, že mě neopouští chuť dál bojovat a dál se snažit o to udělat maximum proto, aby se věci pohnuly lepším směrem. Já to do posledního tréninku nevzdám a jen doufám, že nebudu jediný, komu na tomhle týmu opravdu záleží.

P.S. „Trenér odpovídá hráčům za trénink, hráči odpovídají trenérovi za zápas.“