«

«

Lis 13

Pohádka o tichém pyšném zírání ……….

Pohádka o tichém pyšném zírání
aneb
Nemůže to být nejhůř

JUN: KLJ kolo 07  HC Rytíři Vlašim vs. SK Sršni 2:5 (2:2, 0:1, 0:2)

Hrálo se: 10.11.2013 

Jeli jsme do Vlašimi na nový zimní stadión (nádherný – ideální mustr pro podobně velká města). Ve Vlašimi jsme ještě nikdy nevyhráli v normální hrací době, navíc Rytíři hrají letos hodně dobře. Tentokrát jsme se MUSELI obejít bez Šimona Balhama („A“ tým rozkazem), nemohl s námi ani Ota Hynek (patří prostě do „A“ týmu).

Zato s námi jela početná skupina fotříků (Hana Švábová určitě promine…). Těšil jsem se, protože s Vlašimí jsou to vždycky kvalitní a dobré hokeje.

 

A pak už začala pohádka.

Stál jsem na střídačce a rozhlížel jsem se po modré tribuně. Kutnohorští fanoušci nás od začátku podporovali a vytvořili nám opravdu domácí prostředí – jak se říká v jednom klišé, která normálně nesnáším… V kabině jsem vytypoval tři hráče domácích podle statistik – vydal jsem pokyn, že hráče 33 nesmíme pustit ke střelbě, protože ji dobře ovládá a zřejmě má namakané bicepsy. Navíc je to borec, který má nevyřízené účty s Michalem Kurkou – za poslední dvě sezóny mu nedal ještě ani jednu branku. Před každým utkáním za ním jezdí a říká mu – hele seš poslední v lize, komu jsem ještě nedal góla, pusť mi to tam. A jel za Michalem i teď. A Michal se vždycky kousne. A kousnul se i teď.

Utkání začalo a já poznenáhlu začal zírat. Mí junioři hráli jak z partesu. Bylo to opravdu jako v pohádce – na hříšti jsme velice rychle začali dominovat. Kombinace střídala kombinaci střela střelu. V ten okamžik jsem si říkal, že na krajskou ligu je to téměř ideální výkon. Nedělali jsme prakticky žádné chyby, hráli jsme podél mantinelů a přesilovky byly přesilovky – ne náhodná bramboračka. Zasypávali jsme tři kompletní řady soupeře neustále střelbou, hráli jsme podél mantinelů a já tomu nemohl uvěřit. Bylo vidět, že to kluky baví a že je to přesně to, k čemu je potřeba se tréninkem dobrat: hráč nemusí úpěnlivě myslet na to, co se děje, ale automaticky se podle toho na hříšti chová. Nechci se v tom dál patlat. Dávali jsme branky jako první – vedli jsme 1:0, 2:1, 3:2 a bylo to opravdu na jistotu.

Ve Vlašimi vyrostl (mimo známého hráče NHL Rozsívala) také Martin Slabý. Jeho rodiče měli bufík na starém zimáku – skvělá atmosféra s krbovými kamny a hořícími poleny. Tam jsem se s Martinem potkal, známe se z Pardubic, kde on hrál extraligu dospělých. Neodehrál zdaleka tolik, na kolik měl schopnosti a dovednosti. To byl klasický český chytrý hráč s obrovským hokejovým srdcem, které ho ale také dokázalo od hokeje někdy odvést. Prostě mohl hrát dodnes extraligu… Ve Vlašimi ho přivedli zpátky do hokeje a začal trénovat mládež.

Potkali jsme se zase v sobotu po první třetině – na chodbě říkal někomu z vedení vlašimské juniorky, že se díval na zápis a že Kutná Hora má jen deset hráčů, takže to nemůže vydržet. Posedla mě pýcha, a tak jsem mu řekl: „Myslím, že to vydržíme. Byl bych překvapený, kdybychom to nevydrželi…“ Asi mi nevěřil… Ale z dalšího rozhovoru s ním jsem si odnesl jeden skvělý poznatek do tréninku (chválil nás, že hodně střílíme a jdeme za kotoučem, že s tím mají ve Vlašimi celkově problém): když se při tréninku dělá střelba, je potřeba, aby každý hráč po jakékoliv střelbě udělal ještě tři čtyři rychlé kroky ve směru vystřeleného kotouče. To je fakt dobrý nápad. To nutí hráče neustále se zapojovat do hry, neodjíždět od ní. To se hodí pro všechny kategorie – od těch nejmenších.

Pohádka pokračovala. Když už jsme vyjeli za devatero skalami z černého lesa, vydrželi jsme všechno – i situaci, že jsme měli najednou tři beky na trestné (oslabení 3:4), i desítku Petra Švejdy. Ohradil se proti svému vyloučení na dvě minuty s tím, že to nebyl faul. Byl slušný, je to kapitán, takže by měl mít i větší právo s rozhodčím diskutovat, ale nebylo mu to moc platné. Byl to přísný trest, řekl bych, že ne až tak spravedlivý, ale Petr by si z toho měl vzít ponaučení, že je lepší nic neříkat, i když je přesvědčený o opaku. V našem stavu, kdy jsme měli jedenáct hráčů do pole to bylo těžké, ale na druhou stranu si zase mnohem víc zahrál Ondra Vojtíšek, ten geniální překážeč (dokonce má nahrávku a sám se dostal do dvou šancí dát branku!). Martin Slabý byl první, kdo si ho všiml za dobu, co s námi hraje a poznamenal k němu: „Hele, kdo to je ten kluk na křídle v modré přílbě? Ten normálně řídí autobus, ne?“ A já byl pyšný na to, že jsem mu mohl vyprávět příběh kluka, který v životě nehrál hokej a najednou hraje v juniorce, že jeho první utkání v životě začalo tím, že se přišel s holkou podívat na kámoše na hokej a oni ho převlékli do výstroje, aby nás bylo deset…

Já se vždycky zlobím na rozhodčí, protože si myslím, že mám enormní cit pro spravedlnost (ale to si myslí asi každý trenér, že…) a jsem vždycky nespokojený s tím, když rozhodčí odpíská něco nám a stejný prohřešek nepotrestá u protivníka. I ve Vlašimi se mi zdálo, že byla řada věcí neodpískaných – vražení Janka Kořistky do mantinelu hlavou, zalomení Pavla Švejdy na střídačku domácích normálně krosčekovýma rukama, klasické podražení hokejkou – byť nechtíc, ale které se musí zapískat, stejně tak jako hokejka v obličeji Ondry Vojtíška na samém závěru… Ondra Kadlec se rozhodl, že to vyřídí po svém. Počkal si na moment, kdy jeden domácí frajer odehrával kotouč od mantinelu, nedával pozor a tak do něj Káďa vlítnul. Ruce dole, normálně klasicky tělem. Podle mého to nebyl faul, kořen se jen nedíval a navíc stál asi metr od mantinelu, takže nebyl schopný to ustát. Samozřejmě kolem toho byly dohady, Káďa dostal 2+10 za vražení na mantinel. Jeden argument protistrany jsem uznal – do konce utkání chyběla necelá minuta. Fakt je, že už to Káďa hrát z kolegiality nemusel. Stalo se, ale možná, že nám to zvýší věhlas u soupeřů (pokus o nejapný žert).

V poslední třetině jsme hráli pořád tak dobře (ačkoli jsem nás varoval před tím, že od začátku třetiny do toho Rytíři vlítnou, aby se dostali zpátky do hry), že hra domácích se začala rozpadat. Dokonce se mi zdálo, že jedna řada odešla ze střídačky, protože tam měli najednou volno.

Kdyby pýcha opravdu nadnášela, vznášel bych se pod střechou nové vlašimské haly. Ale protože nenadnáší, stál jsem na střídačce u dveří, poslouchal jsem opravdu hromové skandování KUT NÁ – HORA! a sledoval jsem Káču Pipkovou, která celý zápas vrátka otvírala. Nemá třeba ona taky tak trochu na svědomí náš skvělý výkon? Pro jistotu, Káčo, příští neděli jedeme do Kralup, tak, tuším, že ve 12:00 na zimáku!

Byl to pro mě zážitek.

Vím, že to nemůže vydržet pořád, vím, že budou problémy, ale jedna věc je jasná a borci by si ji měli uvědomit. Už nemůžou klesnout výrazně hluboko, už se na to nemůžou sami vykašlat, výkon ve Vlašimi jim tuhle možnost vzal. Doufám, že těmhle řádkům rozumí. Když bude nejhůř, nemůže to být nejhůř.

To od nich čekám. NEMŮŽE TO BÝT NEJHŮŘ. To je naše nové zaklínadlo. Pyšné, ale motivující, hodné velkých cílů. A ty si můžeme dát. Už jsme si to dokázali.

Branky, asistence, sestava a bodování výkonu (10 nejlepší, 1 nejhorší): Toto bodování je moje-trenérovo SUBJEKTIVNÍ hodnocení výkonu. Není to bodování srovnávací. Pro každého hráče mají jeho body jinou hodnotu. Když ohodnotím hráče třeba šesti body, znamená to, že momentální výkon byl ohodnocen „jeho“ šesti body z jeho maxima deseti bodů. Pro někoho je to třeba i vysoké hodnocení, pro jiného zase naopak třeba zklamání. K tomu platí zase moje teorie o standardizaci výkonu. Cílem hráče by měl být co nejvyšší „průměr“ jeho osobní výkonnosti.

Branky, jak šly za sebou – min. Asistence v závorce: 06. Jelínek Matouš (Kořistka Jan), 20.  Šváb Ladislav (Jelínek Matouš), 22. Marvan David (Vojtíšek Ondřej), 41. Ryšan Dominik (Kadlec Ondřej), 46. Kadlec Ondřej.  Vyloučení: 9+10´ nesportovní chování:8 + Švejda Petr 10´ nesportovní chování,  Kadlec Ondřej 10´ vražení na mantinel.

Sestava a hodnocení: Kurka Michal (9), – Šváb Ladislav (9), Švejda Pavel (9), Marvan David (9), Švejda Petr „C“ (9) – Kořistka Jan (9,5), Sádlo Aleš (9), Jelínek Matouš (9) – Jestříbek David (9,5), Ryšan Dominik (9,5), Kadlec Ondřej „A“ (9) – Vojtíšek Ondra (9,5).

Richard Bláha

(trenér JUN)