SK Sršni Kutná Hora

Tým kutnohorských Sršňů, bojující v poslední době s poměrně velkou únavou materiálu svého hráčského fondu (Vojta zápal plic, Fífa poraněné koleno, Víťa střevní chřipka, Miloš únavový syndrom, Michal neznámý bacil v krku a Johanka jedna velká hádanka), ve 4.kole KLD hostil Sršně ze Sedlčan. Jak jistě pozornému čtenáři neuniklo, jednalo se z pohledu entomologa o souboj s nádechem kanibalismu, ale pro nás to byl především další pokus odrazit se ode dna. Vzhledem k souhře ještě dalších okolností jsme byli nuceni povolat posily ze starších žáků (velké poděkování Ondrovi a Petrovi) a vespolek vyhlíželi k neděli spíše s určitou mírou despektu než s optimismem.

V předzápasové kabině jsme neprobírali složité taktické pokyny, ale všechno vsadili na motivační naladění té party hokejových dělníků, kteří jestli chtěli uspět, museli ukázat všechno, co se naučili, co umí, ovšem jak s oblibou říkám: „Ne za hodinu, ne zítra, ale v tento okamžik. Tady a teď“!

Zápas tedy nezačal předpokládáným oťukáváním, ale poněkud urputným hokejem, kdy my jsme se snažili o nátlakovou hru v útočném pásmu s aktivním napadáním a častou střelbou, zatímco hosté spíš využívali z toho vznikajících lákavých vrátek v naší obraně k rychlýmprotiútokům a přečíslením. Nicméně Honza si v první třetině zatáhl v brance roletu s nápisem „Zavřeno“, a protože naši útočníci připomínali roj rozzuřených Sršňů, tak alespoň tři z jejich žihadel (9.01 Fíša/Dýťa, 16.00 Fíďa/Dýťa/Miloš, 19.30 Miloš) neskončili v gólmanovi nebo na tyčce, ale v brance. Po první třetině tedy nadějných, ale ošidných 3:0.

Dvanáct spokojených Sršňů si v tu chvíli asi nepřipouštělo komplikace, či snad dokonce porážku, ale jak už to tak bývá, cesty Páně jsou klikaté a nevyzpytatelné. Všichni, kteří by snad ještě teď váhali nad smyslem klikatosti a vyzpytatelnosti, by proto měli pokračovat ve čtení dál.

Druhá část nijak zvlášť nevybočila ze zajetých kolejí startovací dvacetiminutovky a hrálo se i nadále většinou ve třetině hostů. Naše šance ale končily vedle brány, v lepším případě na brankové konstrukci, anebo v nejlepším případě v gólmanovi. Soupeřovu obranu jsme sice chvílemi rozebírali doslova do mrtě, ale jejich brankář čaroval a výsledkem bylo nejen udržení hostí ve hře, ale také naše odcházející potence a nasazení, což mělo za následek nejen postupnou ztrátu kontroly nad zápasem, ale především inkasování branek. Prvnívarování přišlo ve 24.min., kdy sedlčanští využili svou přesilovou hru – 3:1, a když k tomu navíc připočteme rychlý protiútok ve 37.min. do otevřené obrany po našem předchozím tlaku, dá to dohromady šanci na slušný problémek. A ten se také skutečně dostavil. Jak se ale sluší a patří na správné drama, to si necháme až do třetího dějství.

V kabině jsme si vysvětlili, že závěr druhé třetiny v plné nahotě ukázal, že na půl plynu to prostě nepůjde, a že je čas se pořádně kousnout! Pro návštěvníky restauračních zařízení pouze upřesňuji, že nemám na mysli konzumaci alkoholických nápojů přes míru, ale sportovní označení pro slovo „zabrat“. Vstup do třetiny se nám opravdu povedl. Kuba se neohroženě prodral podél levého mantinelu, naservíroval puk, jak na stříbrném podnose Ondrovi mezi kruhy, a ten si udělal svůj první zářez za dorost – 4:2. Gratulujeme a doufáme, že to přinese do týmové pokladny nějaké ty drobné, nebo aspoň nějaké občerstvení, aby manažer mohl uhánět o jednoho sponzora méně. Ale zpět k hokeji. Sedlčanští velmi brzy našli recept, jak odpovědět a po dvou slepených gólech srovnali krok – 4:4 a velké finále se už nemohlo dočkat, až vypukne. Ač jsme prakticky celý zápas opanovali, nakonec jsme se strachovali o výsledek. Hra se přelévala ze strany na stranu, gólové šance se střídali s železnou pravidelností, žhavé momenty byly před oběma brankami a otázka, komu budou kanout slzy štěstí a komu zklamání, mohla být vyřešena každým dalším okamžikem. Za takto vygradovanou pointu by se nestyděl ani mistr válečných thrillerů spisovatel Tom Clancy s jeho dílem Živý nebo mrtvý! Toto jednoduché konstatování přesně vystihovalo dění na ledě. Fíďa už zvedal nohy jako by u nich měl železnou kouli, Fíšovi pohyby připomínaly měsíční chůzi Michaela Jacksona, Dýťa jel na rekord, kolik nájezdů se dá neproměnit, Miloš obětavě padal do střel a i ostatní působili přinejmenším vyčerpaně. No nic, už zklidním Vaší tepovou frekvenci informací, že až do závěrečné sirény se již skóre nezměnilo a zápas dospěl po remíze 4:4 k bonusovým nájezdům. Sršni byli v této loterii šťastnější a zásluhou Fíši, který se jako jediný dokázal trefit, vyhráli 5:4.

Celkový počet střel v zápase 44:25 stačil na zisk dvou bodů. Zdali je to málo nebo dost, to musí posoudit jiní. Za sebe mohu říci, že jsem byl spokojený a všechny hráče bez rozdílu velice chválím za předvedenou hru, nasazení a bojovnost. Za výkony hodné samostatné zmínky jsme tentokrát vybrali: Honzův, Fíďův a Milošův.

Honza předvedl velké množství opravdu kvalitních zákroků, dobře reagoval na teče a dorážky a uhájil čisté konto v samostatných nájezdech, kdy si puk ze sedlčanské hole ani jednou nenašel cestu do jeho svatyně. Fíďa pravděpodobně nebude často vyhrávat soutěže v bodování, ale je druhem hráče, kterého musíte mít v týmu, abyste dokázali vyhrát těžké zápasy – aktivně dopředu, poctivě dozadu. No a Miloš tentokrát udržel na uzdě svůj temperament a svým sebevědomým výkonem strhával i ostatní spoluhráče k mimořádnému výkonu, čímž patřil bezesporu k nejvýraznějším individualitám na ledě.

Zdánlivě bezvýchodná situace pro sršní dorost s počtem hráčů na toto utkání vyústila ve velké semknutí týmu a až zoufale aktivní hru, která přinesla nikým neočekávaný úspěch. V tom je hokej krásný, že občas přináší i takovéto neuvěřitelné příběhy, na které se bude dlouho vzpomínat a které mohou sloužit jako výuka pro mladé hráče v tom smyslu, že v hokeji ani v životě skutečně žádná situace není předem ztracená. Nebo taky jak zpívá Tomáš Klus: „Člověk si velmi snadno dosáhne na dno, ale musí se prát, a pak s hrdostí vstát….“