Porazila nás vlastní marodka

Slavoj Velké Popovice – Sršni Kutná Hora  7 : 0 ( 1:0, 3:0, 3:0 )

Jelikož moje redakce musela preferovat práci pro svého chlebodárce, přináším komentář k zápasu 10.kola Sršňů s popovickými Kozly až nyní. Hluboce se za to omlouvám všem stálým čtenářům, kteří několik dní nevěděli, jak to vlastně všechno bylo. Takže se nyní posaďte a čtěte.

   V podstatě bych ale nemusel nic psát, protože všechno důležité bylo řečeno nadpisem. Už během týdne se musel náš kádr potýkat s nepříjemnostmi v podobě zranění, či nemoci hráčů a skutečností, že tentokrát se s tím budeme muset popasovat bez pomoci staršáků. A k tomu hattrick v podobě odpadlíků základních pilířů sestavy krátce před odjezdem ještě rozšířil kapitán Dominik. Vzhledem k tak vysoké marodce a skutečnosti, že bude muset na dvě lajny hrát i David, který se učí bruslit teprve od září a pro kterého bude zápas hokejovou premiérou, neodjížděli Sršni do Popovic s vysokými ambicemi, ale rozhodně s odhodláním porvat se o co nejlepší výsledek.Ale nyní již k hokeji a zápasu samotnému.

   Od první minuty bylo zřejmé, že početnější a především věkově starší soupeř bude mít na ledě navrch. Ovšem zvolená taktika jednoduchého a účelného hokeje, kdy nasazením a obětavosti jsme ničili ofenzivní nájezdy a své vlastní útočné růžky vystrkovaly přímočaře do branky, slavila úspěch a dlouho se hrálo bez branek. V čase 10.50 jsme se ale dopustili prvního zaváhání, které pramenilo ze sporné ofsajdové situace a na chvíli přestali hrát. Tuto žákovskou chybu soupeř chladnokrevně potrestal a rozhodčí nepřipustil s protestujícími hráči žádné dohady – 1:0. Zbytek třetiny jsme již dohráli opět koncentrovaní, a tak za zmínku ještě stojí jen to, že několik vteřin před první sirénou odstoupil ze zápasu i Brabčák, který se po bolestivém zásahu pukem do nohy skácel jako newyorská Dvojčata. Resumé: další klíčový hráč na marodce, dohrávání pouze s devíti hráči a na tři beky – prostě „Když se daří, tak se daří“.

   Ve zbylých dvou třetinách pokračoval hokej víceméně v podobných intencích jako v té první, akorát s tím rozdílem, že hubené a přívětivé skóre přeci jenom postupně nakynulo až na konečných 7:0. Nevím co hráče v situaci našeho marodkou zdecimovaného týmu a za prakticky rozhodnutého stavu motivovalo pokračovat a dohrát utkání v plném nasazení a v podstatě za limitem svých fyzických sil. Snad přání dosáhnout aspoň jednoho čestného úspěchu, nebo snaha nedostat potupných deset, či jejich charakter a pracovitost. Nevím, ale co vím, že chci tímto poděkovat klukům, kteří nesložili zbraně a statečně a poctivě domakali až do trpkého konce se zdviženou hlavou a důstojností sportovce!!! Sebeobětování, své i svých osobních zájmů na úkor společného byť jen mládežnického hokeje je jediným možným základem budoucího úspěchu.

   Jedna strana mince  našeho vystoupení je konečný výsledek, se kterým spokojeni určitě nejsme. Druhou stranou  mince je však herní projev, nasazení a bojovnost v situaci, která tento výsledek jaksi dopředu předurčovala a s tou já rozhodně spokojen byl. Kluci bojovali, snažili se, dřeli….., ale fyzické a hokejové možnosti těchto pár statečných na lepší výsledek prostě nestačili.

   Popravdě a bez skrupulí musím přiznat, že mám tyhle kluky měnící se v muže za jejich přístup a nasazení na ledě i mimo něj opravdu rád a sobota toho byla důkazem. Myslím, že kdo mě a má hodnocení zná delší dobu, moc dobře ví, že umím být k hráčům nekompromisní, tvrdý a kritický, když nevydají na ledě maximum možného a nejsem s jejich výkonem spokojen. To ale opravdu není případ posledního zápasu. Mám se snad zlobit na zraněné a nemocné lídry týmu, kteří nemohli nastoupit? To snad ne. Nebo se mám zlobit na to torzo týmu, které jelo skutečně na krev a jak řekl Zdeněk: „Ke konci zápasu jsem měl pocit, že poprvé v životě uvidím mladého kluka, jak má infarkt“. To určitě ne. Mám snad přikládat vinu hráčům, kteří tyto ročníky v posledních letech opustili a šli jinam (jenom z hlavy jsem jich teď napočítal 12), čímž dostali tento tým do současné početní mizérie? To přeci ne. Každý má právo hledat své štěstí, kde a jak uzná za vhodné. Mám se tedy zlobit na ten zbytek hráčů, kteří mi zůstali, že nejsou rychlejší, silnější a šikovnější. Ano to bych mohl, kdyby kašlali a nechodili na tréninky, případně se v nich projevovali vytrvalou nekázní. Ale ani to nemohu. Oni chodí, snaží se, makají a případnou neúčast většina z nich dopředu nebo SMS i omluví. Staří matadoři dokonce přichází s vlastními iniciativami, na co bychom se měli v tréninku především zaměřit. A když mi minulý týden jeden řekl, že než tradiční předzápasový herní trénink, bude pro ně lepší, celou dobu jenom bruslit, nemůžu říct, že tihle kluci nechtějí a nedělají pro to maximum. Jestli tedy něco můžu, tak akorát zlobit se sám na sebe, že se mi zatím nepodařilo vytrénovat z těchhle kluků lepší hokejisty a pořádně zanadávat na smůlu, která se nám v poslední době přilepila na paty, ale především pracovat, jít dál a v každém dalším tréninku a kole se snažit dělat věci ještě lépe.

brankaři: Jelínek David, Chalupa

obránci: Švejda, Brabec, Červinka, Konečný

útočníci: Jelínek Mates, Hríbik, Fišar, Prášek, Borovský, Lederer

branky: bohužel nikdo se netrefil…

asistence: