Rozhovor s s místopředsedou SK a trenérem dorostu Pavlem Sirotkem

Ahoj Pavle, v rámci tradice našich rozhovorů ti první otázku pokládá minulý respondent a to Richard, který se ptá „Pavle Sirotku, plakal jsi hodně po baráži do ligy? A kdy budeš hrát další?“

ODP: Nejprve bych rád touto cestou poděkoval Richardovi za jeho opravdu zajímavý rozhovor a za otázku, kterou mi předal i pomyslný štafetový kolík. Takže děkuji, i když nevím proč padla karta zrovna na nudného a dlouhého Síru, který opravdu není mistrem zkratky, ale budiž, máte to mít.

Co se týká Richardovi otázky, popravdě neplakal jsem hodně ani málo, přestože se za slzy nestydím a beru je jako součást upřímných emocí a ty k hokeji neoddělitelně patří. Tentokrát se ovšem nedostavily, ale líto mi to opravdu bylo moc a některé věci dlouho předlouho mrzely. Člověk ale nemívá v životě většinou všechno, po čem touží a každé vítězství nemůže být naše. Umět sportovně poblahopřát soupeři k úspěchu je ovšem také vítězství, ale v trochu jiné disciplíně.

No a kdy budu hrát další baráž? Na to je jednoduchá odpověď. Až se mi podaří opět vytvořit stejně kvalitní tým a tou kvalitou mám na mysli nejen tu hokejovou ale i lidskou.

–––––––––––––

OTZ: Moje první otázka snad nemůže směřovat ani nikam jinam, než za ohlédnutím za minulou sezónou dorostu. Po 21 zápasech „základní části“ 20 výher, což nemohlo znamenat nic jiného než mistrovský titul a postup do kvalifikace o ligu, kdy postup utekl jen o pověstný chloupek. Jaký zápas dorostu ti nejvíce utkvěl v paměti a proč?

ODP: Popravdě těch zápasů je hodně. Ono když se řekne 21 zápasů z toho 20 výher, zní to jednoznačně a jako procházka růžovým sadem, ale nebylo to tak a některá utkání si díky své náročnosti, kvalitě, či mimořádným okolnostem pamatuji velmi dobře dodnes. Patří mezi ně obě utkání v Berouně, na Zbraslavi ale i v Rakovníku a Vlašimi. No a co se týká baráže, tak asi všechny. Přesto mám-li udělat nějaký výběr, tak bych určitě vyzdvihl domácí utkání s Opočnem, kdy jsme nastoupili proti do té doby neporaženému týmu kvalifikace a podali asi svůj nejlepší výkon v sezóně a to ještě před diváky, kteří tehdy vytvořili opravdu nezapomenutelnou atmosféru. No a takovým tím top zápasem pro mě asi zůstane poslední a rozhodující utkání s berounskými Medvědy. Ten, kdo losoval loňský ročník soutěže, nemohl mít šťastnější ruku, když v posledním kole proti sobě postavil dva nejkvalitnější týmy v přímém souboji o mistrovský titul. K zisku trofeje nám tehdy stačila i remíza, ale bušil jsem do kluků, že nebudeme hrát nějakého zanďoura, ale naopak budeme aktivní dopředu a půjdeme do toho pěkně se zdviženým hledím, abychom si to užili, i kdyby to nemělo vyjít. Popravdě, kolikrát máte to štěstí, že si zahrajete takové utkání o všechno, kde se celá sezóna rozhodne tady a teď a není šance na reparát. A když se vrátím přesmyčkou k předešlé otázce, musím přiznat, že tenkrát mi opravdu vytryskly slzy. Bylo to krátce před koncem druhé třetiny, kdy Jenda po krásné individuelní akci zvýšil již na 1:3 a najednou bylo nadosah to, čemu na začátku málokdo věřil.

–––––––––––––

OTZ: Jak jsi si tu minulou sezónu užil?

ODP: Užil a to se vším všudy a naplno. Kluci měli samozřejmě potřebnou hokejovou kvalitu, bez které to prostě nejde, ale navíc vytvořili skutečnou partu a tým se vším všudy. K tomu se podařilo podobnou atmosféru přenést i mezi rodiče, kteří se pak stali v mnoha zápasech našim dalším hráčem na ledě. Takže ještě jednou poděkování a obdiv jejich hlasivkám, játrům a ledvinám. Ale vážně. Nechci se tvářit, že všechno bylo jen 100% OK, bez problémů a konfliktů, ovšem to pozitivní rozhodně mnohonásobně převyšuje a jak zpívá pan Nohavica: „Na špatné věci pro ty dobré zapomínám“.

Teď bych měl ale prosbu. Přestože je potřeba si vážit krásného pocitu z úspěchu a užít si ho naplno, protože pak ho chceme zažívat znovu a znovu a tím nejlepším způsobem podporujme a posilujeme touhu po něm, nechme to, co bylo už být a pojďme se věnovat tomu, co je před námi.

 –––––––––––––

OTZ: Dobře. Jak moc těžké bude tedy na takovou sezónu navázat?

ODP: Moc. Skutečně moc. Něco obhájit je vždy těžší než poprvé získat. Na úspěšné týmy předešlé sezóny vzniká takový hon, kdy se chce každý vytáhnout a motivace jim rozhodně nedovolí něco podcenit či vypustit. Dlouhodobě úspěšný tým musí mít výkonnostní hladinu vyrovnanou a popravdě ta naše poklesla, jak odchodem nejstaršího ročníku do juniorky, tak i ukončením sportovní činnosti několika hráčů, či odchodem toho nejlepšího do jiného klubu. Takže se momentálně, co do počtu, nacházíme těsně nad hranicí hratelnosti, což není vůbec dobré a předpokládám, že si budeme nuceni občas vypomoct i hráči ze starších žáků. Ale nechci, aby to vypadalo jako, že naříkám, či si dělám dopředu nějaké alibi. To, že jsme momentálně na té horší straně kurtu, je prostě fakt. Na druhou stranu jsme to ale již zažili například předminulou sezónu, kdy tým na čas opustilo několik nespokojených hráčů a především nás sužovala velká marodka a dlouhodobá zranění. Přesto těch pár a nebojím se říct statečných, co tehdy zbylo, se semklo a předvedlo opravdu husarský kousek. V deseti lidech, kdy drtivou většinu tvořili právě hráči mladších ročníků, dokázali z předposledního místa po první třetině soutěže vystoupat až na bronzovou příčku. Mám-li být upřímný, tak po sportovně-výchovné stránce to z mého pohledu byla přínosnější sezóna než ta minulá. Takže nechme se překvapit. Bude to jen a jen o těch klucích, co máme a co si oni dokážou vybojovat. Já to za ně neudělám. Na to jsem moc starej. Ale věřím, že jak já, tak Zdeněk i Braňo, každý podle své funkce, uděláme maximum pro jejich co nejlepší připravenost.

 –––––––––––––

OTZ:  Jak jsi říkal, dorost opustila kompletní první pětka, která zamířila k juniorům. Jak moc to je citelná ztráta?

ODP: Ztráta či spíš oslabení to nepochybně je, ale to je přirozený posun, který probíhá každý rok a v každém týmu, tudíž i u našich soupeřů. Faktem ovšem je, že letos odchází početně i kvalitativně opravdu silný ročník. A jestli můžu odbočit, chtěl bych jim takto ještě jednou popřát mnoho úspěchů mezi juniory a především v dalším životě. Víš, některé z těch kluků jsem trénoval deset i víc let, a to vzhledem k tomu, že jsme většinu roku minimálně čtyřikrát týdně spolu trávili několik hodin, je pořádný kus života, který jen tak nevygumuješ. Prožili jsme snad všechno, co se ve sportu dá – konflikty, slzy smutku i štěstí, zklamání i euforické stavy radosti z úspěchu. Toho krásného bylo naštěstí tisíckrát víc a já za to klukům děkuji. A opět se vrátím k těm zmiňovaným slzám. Kluci vložili na konci minulé sezóny na náš týmový web rozlučkové poděkování, a když jsem si ho poprvé přečet – byly tam.

–––––––––––––

OTZ: Jak si byl spokojen se suchou přípravou a jak si vedli nováčci, kteří by měli pomoci zacelit díru právě po těchto hráčích?

ODP: Osobně jsem si dal před jarní přípravou tři úkoly. První je samozřejmě zlepšení fyzické kondice hráčů, druhým vytvořit co nejlepší klima pro formování nového týmu a posledním odbourat právě u nováčků zbytečný respekt až strach ze starších hráčů a hry v dorostu, která je samozřejmě rychlejší a tvrdší.

Co se týká té fyzičky, tak čistě pragmaticky při pohledu na výkonnostní tabulky máme letos slabší tým. Přesto musím říct, že mám z našich nováčků velmi dobrý pocit. Převážná většina z nich trénovala opravdu poctivě, na hranici svých momentálních možností a musím říct, že někteří z nich těch nejlepších výsledků i dosáhli. Jen by bylo potřeba, aby jich bylo víc. Přesto, ten fakt, že mám v týmu hráče, kteří na sobě chtějí skutečně pracovat a berou to zodpovědně, je pro mě teď důležitější než ty výkony. A musím říct, že takovým hráčům rád věnuji maximum svého času a pozornosti.

Co se týká týmu a týmového ducha, zastávám názor, že trenér nese velkou odpovědnost za jeho formování, protože nováčci se pohybují v nejistotě z nepoznaného a na takovou situaci reaguje každý po svém, lépe řečeno podle své povahy. No a je na trenérovi jestli se mu podaří nalézt to, co bude tým spojovat. Takže to si v současné fázi netroufám ještě hodnotit. Pouze můžu jako určitý indikátor nálad zmínit, že kluci se po celou dobu jarní přípravy zúčastňovali tréninků ve velmi dobrém počtu, ale především na jejím konci, kdy některé kategorie už končili s tréninky, nebo se scházeli v minimálním počtu, nás bylo pořád plno. Vedro nevedro, a to je dobré znamení.

No a ještě k tomu odbourání strachu a budování sebedůvěry. Na konci každého tréninku jsme hráli nějakou formu zápasu mladý versus starý a nejžádanějším byl jednoznačně hokejbal. Když si vzpomenu na úvodní mače, kde mlaďoši byli jen za kužele, kteří se obávali na protivníka i zle kouknout, tak na konci to bylo hodně o něčem jiném. Dokonce i párkrát vyhráli a nezastírám, že jich bylo třeba víc, nebo měli výhodněji nastavená pravidla. K získání víry v sebe, ve své schopnosti a budování vítězného pocitu je někdy potřeba i jisté pomoci. Jde o jakési probuzení dosažitelnosti cíle. Jak moc se to podařilo, uvidíme až na podzim, přesto musím říct, že mě potěšilo, když jeden mazák prohlásil: „Já myslím, že to s těma mladejma půjde“.

 –––––––––––––

OTZ: Jakou hrou se bude dorost presentovat v příští sezóně?

ODP: To bude samozřejmě odvislé od toho, jaké budeme mít hráče, ale už teď je jasné, že rozhodně jinou než minulou sezónu. Nemáme prostě momentálně tolik hráčů, abychom mohli postavit dvě kvalitní a vyrovnané lajny. Přesto jádro týmu tvoří opravdu výborní kluci a to naprosto po všech stránkách. Známe se řadu let a náš vztah trenér – hráč již přerostl v určitou formu přátelství. Jejich, řekl bych až profesionální, přístup k jarní přípravě a skutečnost, že chodili trénovat sami a dobrovolně i během července, jenom dokazuje, že si plně uvědomují, že to budou právě oni a nikdo jiný, kdo rozhodne o úspěchu či neúspěchu tohoto týmu. Trenér si potom může dovolit jednat s nimi jako s partnery, na které není potřeba křičet, ale stačí vysvětlit, poradit nebo opravit. A to je fajn. Od nich budu samozřejmě vyžadovat, aby hráli podobně jako vloni. To znamená moderní agresivní hokej s aktivním celoplošným forčekingem, permanentním pohybem a neustálým tlakem na hráče s kotoučem. V útočné fázi pak omezit honění puků po rozích, ale naopak vytvářet přímočařejší tlak do branky. V druhé lajně bohužel momentálně nemáme typy hráčů schopných zcela naplnit tyto představy, takže se spíš zaměříme na jednoduchý a účelný hokej se zhušťováním středního pásma a dobrou obrannou hrou.

Ovšem bez ohledu na sebelépe propracovaný herní systém, útočný nebo obranný, mnohá utkání rozhoduje především nasazení, chuť, drajv, odhodlání vydat se 100% ze všech rezerv, čili psychika hráče. Podívej se, jaké týmy v posledních letech vyhrály Stanley Cup. Každý tým používal jiný systém. Systém není to hlavní. Rozhoduje ochota hráčů udělat všechno, co je v danou chvíli potřeba, schopnost přijmout svou roli v týmu a plnit jí poctivě a zodpovědně, jakoby to byla právě ta rozhodující.

–––––––––––––

OTZ:  Jako místopředsedy oddílu mi nedá se tě nezeptat, jak hodnotíš první sezónu SK Sršni Kutná Hora?

ODP: Dění kolem kutnohorského hokeje na konci předminulé sezóny dospělo k relevantnímu výstupu v podobě založení nového oddílu hájícímu zájmy především mládežnického hokeje. Posléze a vzhledem k vývoji situace, jsme se rozhodli, že již prvním rokem vytvoříme i seniorský tým a staneme se tak naprosto plnohodnotným oddílem, provozujícím všechny věkové kategorie. Osobně jsem považoval za nejdůležitější úkol této přelomové sezóny především stabilizovat situaci v oddíle a vytvořit mechanismy, které by zajišťovaly jeho bezpečný chod. Jsem rád, že se podařilo důležité funkce obsadit chytrými, pracovitými a slušnými lidmi, ke kterým mám důvěru, a že k tomu mezi námi panují i přátelské vztahy považuji za významný bonus. Z hlediska fungování našeho oddílu si myslím, že jsme položily dobré základy a můžeme směle vykročit do další sezóny. Z pohledu rozvoje jsme na počátku dlouhé cesty, ale jsem přesvědčený, že je to cesta správná. Nechci tady ovšem vyjmenovávat věci, které se nám povedli, a které nám samozřejmě dělají radost, protože to již zde bylo vícekrát zmíněno. Je nutné si uvědomit, že úspěšné kroky jsou nejvíce vidět a já myslím, že jich bylo dost. Přesto před námi stojí další výzvy, především v pokračující snaze o rozšiřování členské základny, zkvalitnění tréninkového procesu a s tím spojených i lepších výsledků. Někteří mě možná považují za naivního snílka a tabulkáře, který by chtěl, aby věci fungovaly akurátně a tak skvěle, jak u nás nikdy fungovat nebudou. Přesto mám z každého i třeba malého postupu na vytyčené cestě radost a pocit určitého uspokojení, takže za mě s první sezónou našeho oddílu spokojenost.

 –––––––––––––

 OTZ:  Tvoji synové Adam a Ondra celou minulou sezónu vynechali kvůli poranění kolene. Jak kluci rok bez hokeje snášeli a kdy máme očekávat comeback?

ODP: Tak to není otázka pro mě, ale spíš pro ně. Ondra měl štěstí, že hned první operace byla úspěšná, takže už jarní přípravu absolvoval v plném rozsahu a navíc chodil trénovat i s juniory. Momentálně skoro každý den běhá, a přestože se občas zmíní, že to koleno ještě není úplně to pravé a cítí mírnou bolest, na blížící se sezónu a hokej se velmi těší. Ovšem jak to bude zvládat s vejškou a především, co koleno řekne na zápasovou zátěž, ukáže až čas.

S Adamem se bohužel nejedná pouze o jednu sezónu, ale již dvě a vůbec všechno je komplikovanější s ohledem na fakt, že u něj byla úspěšná až třetí operace. Momentálně chodí na rehabilitace a k tomu ještě doma skáče přes švihadlo, vybíhá schody a provádí různé posilovací cviky. K hokeji a sportu by se opravdu rád vrátil, což bych mu ze srdce přál, protože byl a stále je velkou součástí jeho života. Ale bude to mít sakra těžký a složitý. Doufá, že na podzim se již připojí k týmu juniorů, ale jak to dopadne, rozhodne až jeho koleno, vůle a především odhodlání.

No a jak to kluci snášeli, by ti opravdu mohli říct jenom oni. Ale vím, že to nebylo vůbec jednoduché a především Adam si po první operaci užil opravdu svoje. Za sebe můžu jenom říct, že jsem chtěl nedávno rovnat staré fotky do alba, a když jsem se dostal k těm hokejovým, tak jsem toho musel nechat, protože i jenom ten pohled na ně moc bolel. Snad to někdy v budoucnu dodělám.

 –––––––––––––

OTZ: Máš nějaký trenérský vzor? Na webu dorostu se prosáklo, že to je Viktor Tichonov, co je na tom pravdy? 😉

ODP: Tak to je samozřejmě nadsázka a legrace. Tichonov je například známý tím, že razil heslo: „Kdo tě chválí, ten tě okrádá“. Přestože vím, že na některé má osoba, tréninkové jednotky, či některé nekompromisní postoje fungují kromě jiného jako manufaktura na nepřátele, nejsem zastáncem až takto tvrdých metod. Ale i chvála má svou míru a dokáže se přejíst jako ten nejsladší dort. Každý tým a hráč má své možnosti, které jsou různé, ale právě podle nich by měl být hodnocen. Výkon pod tyto možnosti by pak měl být neakceptovatelný a neměl by být problém si upřímně říct, že dnes to prostě nebylo dobré.

Abych se ale vrátil k těm vzorům, tak jeden konkrétní opravdu nemám. Každý trenér je jiný, stejně jako každý člověk a nemá cenu někoho kopírovat či napodobovat. Nezastírám ovšem, že některé názory a postoje jsou mi bližší, jiné cizí a s některými nemám problém se ztotožnit a vzít je naprosto za své. Tak například jeden známý trenér tvrdil: „Když jste na tomhle postu jenom hodní, příjemní a přátelští, opravdu si nemyslím, že můžete uspět“. Jiný pak viděl tým takto: „Třetina hráčů tě miluje, třetina nenávidí a třetina je někde mezi. Trik, který vede k úspěchu, je v tom získat ty nerozhodnuté.“ No a další pak tvrdil, že „trenér by měl vždy disponovat dostatečnou dávkou schopností být vůdcem a lídrem“ a tady bych ten výčet citátů ukončil poznámkou, že být vůdce u týmu přípravky a dorostu je rozdíl a vyžaduje zcela jiný přístup, přestože některé postoje platí obecně.

 –––––––––––––

OTZ: Na závěr nám na sebe ještě prozraď tvé nejoblíbenější:

–          jídlo: každé, nebo máš při pohledu na mě pocit, že mi může něco nechutnat?

–          pití: káva, minerálky a v alkoholu dávám přednost dobrému vínu

–          film: moc rád se kouknu na dobrý film, přesto nemám potřebu ho vidět znovu, takže ta obliba se neustále mění, ale například: Vykoupení z věznice Shawshank, Přelet nad kukaččím hnízdem, Spáči, Vzpomínky na Afriku ….

–          město: Kutná Hora

–          zimní stadion: Kotlina v Havlíčkově Brodě

–          tým (mimo SK): Sparta Praha

–          místo pro dovolenou: to samé jako s filmy, mám cestovatelskou duši a minimálně se vracím na stejná místa. Přesto všeobecně můžu jmenovat hory a moře, ale rozhodně ne jako týden na pláži.

  –––––––––––––

 OTZ: Máš možnost zde komukoliv cokoliv vzkázat, co to bude  ? 

ODP: Především bych chtěl upřímně vyseknout poklonu těm, kteří dočetli až sem, protože to je opravdu výkon. Ale vážně. Chtěl bych na tomto místě hluboce smeknout a upřímně poděkovat všech trenérům, asistentům a vedoucím za jejich obětavou práci, všem ochotným a nadšeným rodičům za jejich podporu dětí u hokeje, všem sponzorům za jejich laskavé přispění na naší činnost a samozřejmě vedení našeho města za jejich podporu. Osobně si myslím, že je v dnešní době potřeba každého, kdo chce dělat hokej lepší, a to především pro ty nejmladší pochválit a poděkovat mu. No a všem našim hráčům bych rád popřál hezký zbytek prázdnin a až s jejich skončením vyjedou na led, aby je hokej především bavil. Ať hrají, jak nejlépe umí a přináší jim to potěšení a sportovní rozvoj. A samozřejmě ať se jim vyhýbají zranění.

Jo, a jestli ještě můžu jako správný Hujer v televizi, rád bych zamával a pozdravil Barunku – sluníčko mého stáří. Takže: „Barunko Ahoj“.

 –––––––––––––

 OTZ: Stejně jako všichni před tebou (Zdeněk, Michal a Richard)i ty máš právo vybrat mou další „oběť“ pro rozhovor a položit mu jednu otázku (vybrán může být jak trenér, vedoucí mužstva tak i hráč). 

ODP: Tak já bych si vybral současného trenéra přípravky Pepu Macháčka, a to ze dvou důvodů. Moc se mi líbí jeho zápal a nadšení pro trénování a především s jakou poctivostí se věnuje svým svěřencům, jako bych viděl Síru v minulém století. No a zadruhé jsem opravdu zvědavý, jak uděláš rozhovor sám se sebou. A moje otázka zní: „ Hokej za posledních dvacet let prošel vývojem, který se prezentuje jiným stylem hry a klade na hráče jiné nároky. Jak ty osobně vnímáš a hodnotíš tyto změny? Kam a jak bude tento progres pokračovat? A jaký se bude podle tebe za dalších dvacet let hrát hokej?